Má můj život smysl? Nebezpečná otázka

Občas mi někdo říká "to neřeš", a já odpovídám "já to neřežu". A už tady, se ukáže jaký má kdo smysl pro legraci. Takže když jde o tyhle věci "životně důležité", ty já neřežu :-)

Ale Oldřichu, případně Jano K., co taková žena o které jsem psala níže, která postavila tři živoucí "pomníčky", celý život vytvářela trvalé hodnoty a dnes v osmapadesáti , kdy podle zásluh už měla být 4 roky v zaslouženém důchodu, doslova udřená a bolavá, s pláčem natvrdo řekne "Má můj život smysl?" Myslíte, že jí vzletné kecy o vytváření dalších hodnot pomohou? Chtěla bych vás, kteří o takovém životě nemáte ani ponětí, na jejím místě vidět.

Ale Jano, mnozí lidi si tu otázku kladou, ale ne těmito slovy. Neptají se "má můju život smysl", ale prostě se snaží ten smysl naplnit. Mnoho lidí rádi něco vytvoří, co je přežije. dobře vychované děti, postavený dům atd. Když třeba dáš fotku na wikimedia commons nebo napíšeš článek pro wikipedii, tak to taqm zlstane napořád (dokud někdo nezruší elektřinu). Tak to jsou takový životní pomníčky, který dávají smysl tomu, co člověk ve stáří dělá.

Myslím, že mne podobná myšlenka ještě nenapadla. Jsem činorodý člověk, opravdu málokdy se nudím, mám dost zájmů, kterým jsem se vždy snažila přijít na kloub. Hodně jsem pracovala mimo zaměstnání, na zahradě, doma , věnovala se dětem. I když manželství se mi až do konce nepovedlo, nezoufám. Stále mám co dělat a z čeho se radovat.

Ta otázka samozřejmě souvisí se samohodnocením. A člověk by si měl sám sebe vážit a být si vědom svého "poslání" zde. Jen tak pak dokáže vysílat podněty mimo sebe, které se někde uchytí nebo zapíší. Je možné, že někdy někoho napadne, že nic světaborného nevytvořil a po smrti a smrti všech, kteří ho znali, už po něm vlastně nic nezůstane. Ale jsme tu a dohromady tvoříme úžasný celek. Někdy stačí, aby se pohnula chybně nepatrná kostička a zbortí se celá stavba. Jsme jako ty buňky, o kterých nedávno napsala Jana, že jsou v pohybu stále, i když spíme a zdánlivě nic neděláme.

Kolikrát v životě jsem si tuto otázku položila a po svých životních kotrmelcích, kdy jen málo chybělo, musím přiznat, že je to velice nebezpečná otázka, na kterou se v zoufalství těžko hledá odpověď. Zrovna nedávno se mi takto svěřila osmapadesatiletá kamarádka, matka tří dětí. Pracuje 15 let jako kuchařka v DD s LDN za 12 000.- Kč. Vaří tam domácí stravu, žádné polotovary, udřená jak pivovarská kobyla, doma podmínky ke spokojenému životu také nic moc, uznání žádné. Tři měsíce v pracovní neschopnosti nikam nevedly a tak po svých zkušenostech, takovouto prací oddělanou páteří jsem se jí ujala. Ne každý je natolik silný, aby si z tak složité situace dokázal pomoci sám.

Ano Jana K. To napsala výborně. Nezbývá mi a jsem tomu ráda, než s ní souhlasit na 100 %.

Tuto otázku jsem si snad nikdy nepoložila a nejspíš nepoložím. Ztotožňuji se s vyjádřením Jany K.

Zase jedna skvělá úvaha s podpisem Vratislava Hofmanová, redakce... A další důvod k radosti, že existuje portál i60! Ač mi to málokdo věří, tuto otázku si kladu snad od oslavy svých čtyřicátin. Neříkám, že denně, ale v různých situacích, různých intervalech, ovšem poměrně často. A čím jsem starší, tím častěji... jak jinak. A tady se dočítám, jak je to přirozené, logické. Nejvíc jsem zajásala při posledním odstavci, k jehož důležitému významu jsem se dopracovala vlastní praxí. Protože bilancování opravdu není nikdy konečné a za nějaký čas je pak téměř s jistotou všechno jinak. Například ještě včera v noci jsem chtěla umřít bolestí, jejíž příčinu dnes odhalil výsledek magnetická rezonance - a po roce trápení a bezvýchodného putování po specialistech všeho druhu aspoň vím, na čem jsem. A to je báječná perspektiva udělat další kroky, aby můj život měl smysl. Pro mé okolí i pro mě samotnou...

Nikdy mě tato otázka nenapadla, ale mého muže ano. Ačkoli jsem se mu snažila vyjmenovat všechno, co se mu povedlo a za co si ho vážíme, neslyšel nebo jen nechtěl slyšet. Každý jsme originál a proto se nikomu nedivím, když svět vidí jinak. Důležité je být tu pro dotyčného, pokud by chtěl naši pomoc.