Čtyři chyby, kterých se dopouštíme na pohybovém ústrojí

Ano, teď už je dost pozdě něco zachraňovat. Já jsem si asi ve 40 letech pořídila nošením těžkých tašek v ruce „oštěpařský loket“. Naštěstí mi ještě pomohla rehabilitace. Od té doby je vláčím na rameni. Cviky na páteř bohužel dělám, jenom když se ozve. A už ve škole jsem chodila na nápravák.

Opravdu zajímavé čtení pro všechny. Já osobně mám vrozenou vadu kyčlí, která mě dohnala až ve 32 letech, kdy už bylo na nápravu pozdě. Proto od té doby nelyžuji, nebruslím, neběhám atd ..., ale bez občasného cvičení bych už nechodila. Ale i tak jsem lajdák, mohla bych pro sebe dělat určitě daleko víc.

Když jsem jako náruživá čtenářka hltala v dětství knihy pomalu za pochodu a klečela u toho na židli nakřivo s jednou nohou pod sebou, říkala mi maminka, že si na ni jednou vzpomenu. Bohužel měla velkou pravdu. A nejhorší je podle mě nedobrá postel.

Článek nemá chybu. Cvičit jsem se správně naučila v lázních ve svých padesáti letech. Od operací páteře (3x) mě sice cvičení neuchránilo, ale stalo se nenahraditelným po operacích. Jako dítě jsem chodila na nápravný tělocvik, od dětství celý produktivní život jsem vykonávala fyzicky náročnou práci. Co jsem si, z mladistvé nerozvážnosti prací poškodila, to mi neurochirurgové opravili a dnes se svým tělem zvládnu, co jsem nezvládla ani ve třiceti či ve čtyřiceti letech. Cvičím pro radost a ne z povinnosti.

Ano, teď už to asi nedoženu. Nápravný tělocvik jsem jako dítě absolvovala. Hlavně jsme chodili plavat.A to bylo na tom to nejlepší. A myslím si že autorka zapoměla napsat také to,že si na bolesti v pozdním věku někdy "zaděláváme" i nošením a taháním těžkých břemen.

Ve stáří už to nedoženeme. Když mě v mládí neposlali na cvičení se skoliozou páteře, tak teď už ji nesrovnám. Začala jsem s tím po čtyřicítce, když jsem se to dozvěděla, že bych s tím měla cvičit, ale už bylo pozdě.