Co bude po naší smrti? To záleží na nás
Ilustrační foto: pixabay.com

Co bude po naší smrti? To záleží na nás

30. 8. 2018

Chci, aby mě lékaři udržovali na přístrojích co nejdéle? Chci darovat darovat své orgány? Chci pohřeb nebo ne? Někdo má v odpovědích na tyto otázky jasno. Někdo si je odmítá byť jen připustit. Co je lepší cesta?

V jedné pražské rodině řešili  tento problém. Jejich otec vždy výslovně říkal, že si nepřeje klasický pohřeb. Nechtěl obřad ani pochovat do rodinné hrobky. „Nechci hnít v zemi,“ říkal dětem a přál si, aby po jeho smrti jeho popel rozprášili na kopci u jedné vesničky na Vysočině, kde trávil nejhezčí chvíle svého života. Jezdíval tam na prázdniny k prarodičům. Teď zemřel a rodina nevěděla, co si počít. Jeho dcera je katolička, trvala na pohřbu do rodinné hrobky, po bok jeho ženy, její maminky. Syn naopak chtěl splnit otcovo přání.

„Táta to říkal jen tak, nemyslel to vážně, jsou to takové řeči,“ tvrdí dcera. „Je přece jasné, že by chtěl ležet vedle mámy, na to jsme tu hrobku kdysi pořizovali.“ Syn říká: „Táta o tom mluvil několikrát, v době, kdy byl zdráv a zcela při smyslech. Několikrát jsme se bavili o tom, že nemá rád obřady, pohřby.“ Problém byl v tom, že pán neuvedl své přání písemně. Nenechal po sobě závěť. Poslední dny člověka a první dny po jeho smrti přinášejí v mnoha rodinách překvapení, neshody, ba přímo šokující zjištění. V tomto případě nakonec rodina tatínka skutečně nechala zpopelnit, ale místo toho, aby šlo o důstojné rozloučení, byl to týden hádek a hysterických scén.

Podobné překvapení zažila i další rodina, když ji babička požádala, aby po smrti její tělo bylo věnováno k vědeckým účelům. „Přímo nám dala papír a na něj napsala, že by si přála, aby se na jejím těle učili pracovat medici. Byla jsem v šoku, protože babička byla celý život silně věřící a chodila do kostela,“ vypráví jednačtyřicetiletá lékařka. „Možná ji k tomu motivovalo moje povolání, nevím, každopádně to bylo překvapení,“ dodává.

„Pokud si člověk přeje darovat své tělo po smrti vědě, musí s tím vyslovit během života souhlas,“ vysvětluje Matěj Stříteský z Ligy lidských práv. „V souhlasu je třeba určit rozsah použití,“ dodává s tím, že není vhodné tento souhlas uvádět v poslední vůli, v závěti. Poněkud cynicky řečeno, když se obvykle u notáře otevírá závěť, je už jaksi pozdě, mnohdy po pohřbu. Souhlas by měl ideálně proběhnout tak, že jej člověk uzavře písemně s úředně ověřeným podpisem a seznámí s ním své blízké, kteří pak v případě, že nastane krizová situace a dotyčný například umře v nemocnici, o jeho přání ihned informují lékaře. 

Je také možné souhlas sepsat přímo v nemocnici nebo hospici, kdy už člověk ví, že se jeho poslední dny blíží. V tom případě jej podepíše pacient a zástupce zdravotnického zařízení a toto poslední přání se pak stává součástí zdravotnické dokumentace, kterou se zdravotníci řídí. Je však možné postupovat přesně opačně. Jsou lidé, pro které je představa, že je jejich tělo použito k vědeckým účelům, naprosto nepřijatelná.  Existuje proto Národní registr osob nesouhlasících s posmrtným odběrem tkání a orgánů. Je možné se do něj přihlásit. Stejně tak je samozřejmě možné o nesouhlasu s případným dárcovstvím orgánů předem informovat lékaře, když se ocitneme v nemocnici. Je povinen se tím přáním řídit.

Jsou to smutné věty, že? Nicméně s tím, jak populace stárne a dožívá se čím dál vyššího věku, se s těmito problémy budeme setkávat čím dál častěji. Mohou se týkat nás, našich blízkých, našich známých. Není na škodu udělat si v nich jasno, ulehčíme tak našim blízkým spoustu starostí a nervů. Tak si nakonec dejme příběh z jedné brněnské rodiny.

Jejich jednadevadesátiletá maminka zemřela v nemocnici. Měla už spoustu zdravotních obtíží, nesla je však statečně, na nic si nestěžovala. „Byla to taková ta žena, která prožila válku, pak útlak v padesátých letech, celý život dřela,“ vypráví její vnučka. „Nosila pořád stejné oblečení, nechodila ke kadeřníkovi, zkrátka opak toho, čemu se říká fiflena. A pak, když zemřela, za námi přišla její ošetřující lékařka a zdravotní sestra. Říkaly, že si s ní často povídaly a že je prosila, aby zapsaly její poslední přání. A to bylo, aby měla do rakve nalakované nehty, pěkně učesané vlasy a abychom jí pořídili nějaké pěkné barevné šaty. Chtěla odejít krásná. Ona, o které jsme si celý život mysleli, že ji móda, zkrášlování, zkrátka paráda vůbec nezajímá.“

Když o tom vnučka vypráví, slzy se jí derou do očí. Samozřejmě babičce přání splnila. Ano, dny před a po smrti blízkých mohou rodině přinést hodně překvapení. Těžko říct, zda je lepší vše přesně předem naplánovat a rozepsat pokyny nebo patřit do skupiny lidí, kterým je naprosto fuk, co bude, až tady nebudou. To si musí rozhodnout každý sám. Každopádně je dobré vědět o těchto možnostech, které existují, a zákonech, které se toho týkají.

smrt
Autor: Redakce
Hodnocení:
(4.4 b. / 7 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Věra Ježková
Ad Oldřich: „A smrt je zlo, tak bozi uznali; vždyť kdyby byla krásná, též by zmírali.“ Sapfó. Já budu prosit rozptyl. S vědeckými účely mám ještě trochu problém, i když uznávám jejich nezbytnost.
Hana Šimková
Smrt mi dýchá bohužel za krk a nevím, jestli se ještě ráno probudím. Ale já ještě umřít nechci, řeči o smrti si zakazuji a co bude po ní, je mi celkem jedno. Asi mě to už nebude zajímat. Vážím si každého dne, kdy tady ještě jsem a nebudu se rouhat přemýšlením ,co bude potom.
Hana Švejnohová
Mě článek velmi oslovil a děkuji za jeho uvedení. A pokud je opakovaný, tím lépe... Nechápu, proč se tomuto tématu naše generace má vyhýbat, jakkoli vyznávám život pozemský, teď a tady. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, jak velká je pravda, že smrt je součástí života, zejména pak, když člověk prožije dlouhý a hezký život. Nemám samozřejmě na mysli smrt tragickou, předčasnou, nedej bože dětí apod. Patřím do skupiny lidí, kterým na tom, co bude po jejich smrti, příliš nezáleží, na rozdíl od mého muže, který chce svůj popel smíchat s pískem v přesýpacích hodinách!!!! Naštěstí se mě tato povinnost týkat nebude, protože s jeho vizí žít do 106ti let mě určitě dlouze přežije... Ale pokud jste neviděli se svými vnoučaty animovaný film Coco, vřele doporučuji stáhnout z internetu! Nikdy by mě nenapadlo, že mě tak osloví jeho myšlenka, zpracování i způsob prezentace smrti... Můj čtyřletý vnuk ho sice nevydržel až do konce, ale o některé pasáže si sám říká, kdykoli k nám přijede. A s těmi hádkami zejména v početné rodině po smrti někoho z blízkých je to svatá pravda. Stejně vždycky nakonec rozhodne ten nejsilnější z pozůstalých...
Zuzana Pivcová
Buď rozptyl nebo na vědecké účely. Myslím, že tak své současné tělesné schránce poděkuji nejlépe. Nemusíte se mnou samozřejmě souhlasit.
Oldřich Čepelka
Já o smrti: Soudný člověk ví, kdy přestat.- A anonym: Smrt musí být slepá, protože jinak by si pečlivě vybírala. - Nakonec Terry Pratchett: Říká se, že se vám těsně před smrtí mihne před očima celý život. No jo, ale to právě byl ten život.
Marie Doušová
Smrt je součást našeho života a tak to je ,ať chceme ,nebo ne. Raději mysleme na něco pozitivnějšího.
Jitka Caklová
Nad článkem jsem se nikterak nepohoršila. Připomněl mi film Teorie tygra z roku 2016. Tato "problematika" se celým filmem vine jak zlatá nit, tak proč to nebrat s humorem. Tělo mi bylo "půjčeno" pro můj život a podle toho se o ně starám. "Prach jsem, v prach se obrátím" a co bude potom už není moje starost. Stejně si to udělají podle svého, jako ve filmu :-)
Danka Rotyková
Taky mne článek moc neoslovil, i když asi pravdivě popisuje možný konec našeho života. Tyto i formace nevyhledávám, ale ani se mně nijak neprotiví. Před svým manželem bych se ale o nich zmínit nemohla, to jeho psychika nezvládala.
Dagmar Bartušková
Nemam ráda řeči o smrti. Jsem ráda, že žiji. Pak se uvidí. :-)
Jana Šenbergerová
Názorů ač jsme různých, většina z nás se konečnému aktu nevyhne. Tady mám jasno: do žádné piksly, pod žádný kámen. Pohled na ilustrační foto mi připomněl, jak mě vždy znova rozzuří pohled na vsypovou loučku jesenického hřbitova. Přestože jsou tam pietně rozmístěné cedule, aby pozůstalí na ni nevstupovali, nedupali po ostatcích a "nehyzdili" pamětními deskami a jiným smutečním harampádím, je to marné. Přitom je tak nádherná, když na ní rozkvetou první jarní a později letní i podzimní kytky, nebo ji v zimě přikryje bělostný sníh. Když potřebují okázale dávat najevo, že na to mají, měli si pořídit hrobku. Nemilosrdně bych to odklízela, dokud by toho nenechali.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 50. týden

Blíží se vánoční svátky a s nimi návštěvy v rodinách, u známých, a také jiné společenské události. A tak si tentokrát vyzkoušíme, jaké máte znalosti z etikety.

AKTUÁLNÍ ANKETA