V roce 1968 mi bylo dvacet a studoval jsem v Praze na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. Dostal jsem se ke studiu sociologie, což tehdy byl velmi módní trend. Dodatečně jsem se divil, co tam dělám, protože většina ostatních byli děti prominentních osobností, např. dcera ideologického tajemníka KSČ, syn šéfredaktora Rudého práva apod. Několik, včetně mě a Tomáše Halíka, který byl o několik týdnů starší než já (co to tu píšu, on přece je pořád starší než já!), jsme pocházeli z rodin „středních intelektuálů“.
Můj táta (učitel hudby, ředitel hudební školy, dirigent, skladatel a významný spoluorganizátor hudebního života v Náchodě – všechno táž osoba!) pocházel z chudé rodiny krejčího Adolfa, který s dalšími lidmi v Náchodě založil dělnickou stranu (ČSSD) a byl veřejně velmi činný. Nedivme se tedy, že z táty se stal „levicový intelektuál“ a po válce vstoupil do KSČ. Jeden z těch mnoha, kteří věřili, že s KSČ (a pod vedením SSSR) „bude líp“. Ani 50. léta mu neotevřela oči, protože o těch hlavních zvěrstvech se nevědělo a komunisté měli monopol na dezinformační mediální kampaně. Když se dostal k soudu a byl odsouzen, nestačil se divit. Neměl přitom v partaji žádné funkce ani aktivity, pouze jiní soudruzi pochopili, že budou snáze šplhat nahoru, když odhalí nějaké záškodníky. A tak si vybrali tátu. Byl sice ještě v 60. letech rehabilitován, ale to mu již bylo přes šedesát, měl cukrovku, silný šedý zákal a další nemoci. K tomu dostal zákaz pedagogické činnosti ve východních Čechách a pak se k psychickému stresu přidal i fyzický, když musel v náchodské Tepně tlačit a nakládat ručně tažené vozy. Dělal to v důchodu, aby mě uživil a já mohl studovat. Tatínku, děkuju ti!
Když jsem vyrůstal, nemohl jsem si jej dost dobře užít, protože nejdřív měl hodně práce, pak starosti s tím odsouzením, pak musel pracovat mimo domov a později jsem kvůli studiu zase doma nebyl já. Zestárl a v roce 1968, ještě před srpnovou invazí, zemřel. Polednovému vývoji, tedy postupné demokratizaci ve společnosti se divil, že je vůbec možná (zažil naplno prvorepublikovou svobodu), zajímalo ho to, ale už se aktivně projevit nemohl. Vedl jsem s ním někdy bouřlivé diskuse, neboť jsem byl přece vyzbrojen sociologickými znalostmi a cítil jsem se být informačně vysoko nad ním.
A možná to, že jsem se na studium vůbec dostal, bylo právě díky tomu, že byl předtím táta soudně rehabilitován – někdo se třeba bál mi přihlášku na školu zamítnout, aby nevypadal jako Stalinův pohrobek. Možné to je, vždyť všichni tátovi sudiči stále tehdy žili a většinou pracovali na důležitých místech. Například profesor Hrubecký z gymnázia (kterého většina studentů měla ráda pro jeho neotřelé chování a výrazy) byl předsedou komunistické buňky. To on tehdy navštívil moji mámu a nabádal ji, ať se táty zřekne, aby se musel odstěhovat pryč a Náchod měl od něho pokoj. To jsem se ale od svý mámy nedozvěděl v době studia v Náchodě, nýbrž až po tátově smrti.
Ještě k tomu studiu na VŠ: Už několik let před rokem 1968 se znatelně uvolňovala ideologická stavidla KSČ, takže kromě jiného vznikaly překlady ze západní sociologie. V předmluvě se nejdřív tvrdě odsoudila buržoazní pavěda sociologie a jak škodí pracující třídě, a pak následovaly kvalitní překlady, z nichž jsme studovali. Na začátku nebo na konci knihy bylo ještě upozornění, že XIII. sjezd KSČ a náš pracující lid dobuduje socialismus navzdory úsilí těch amerických profesorů sociologie… – nebo tak něco. V počátcích normalizace jsem dokonce uskutečnil krádež veřejného majetku, když jsem v náchodské knihovně tajně vzal řadu knih, o nichž jsem věděl, že by šly do trezoru nebo do spalovny. Ale část jsem někdy po r. 1990 našel a vrátil tím samým způsobem (tajně jsem je vložil zpět do regálů mezi knihy). Pěkné přiznání, co?
V roce 1968 jsem si také zakoupil útlou knížku Eugena Löbla „Svedectvo o procese s vedením protištátneho sprisahaneckého centra na čele s Rudolfom Slánskym“. Když se jednou na kolejích konala nějaká čistka, schoval jsem ji raději do peřiňáku. Knížka na mě udělala hluboký dojem stejně jako „romány ze života“ Muchy, Stránského a dalších o 50. letech. Napsal ji funkcionář KSČ a náměstek ministra zahraničí. Podrobně popisoval, jakým nátlakem a manipulací na něm vyšetřovatelé vynucovali přiznání, jak tu působili sovětští „učitelé“, jak se musel k soudu naučit všechny otázky a odpovědi nazpaměť atd. Kouzlo rozsudků bylo v tom, že se obžalovaní sami přiznali, aby zachránili sebe a svou stranu. K tomu bylo třeba zlomit jejich vůli, zmanipulovat je a vykonstruovat obvinění. Zhruba do března 1951 byl Löbl veden jako hlava spiklenců a nebylo jisté, zda nedostane trest smrti. Byl přece Žid (jako mnozí další ze 14 obžalovaných, a to bylo tehdy po vzoru SSSR trestné), jednal o obchodu s kapitalistickou cizinou (určitě v neprospěch naší milované vlasti) atd. Podobně Artur London byl taky Žid (takže usiloval o porážku komunismu), působil ve španělské občanské válce a ve Francii, odkud měl manželku (určitě se tam spřáhl s kapitalisty), přežil koncentrační tábor Mauthausen (tak to určitě udával spoluvězně), působil jako náměstek ministra zahraničí (proč asi? no aby mohl škodit!). Dneska vidíte takových spikleneckých teorií a bizarních vysvětlení současnosti i minulosti taky dost (někdy i na i60), ale už nemohou škodit jako tehdy.
Když byl Löbl připraven na proces a už uměl všechno nazpaměť, začlenili do skupiny obžalovaných i samotného generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského (Gottwald měl na vybranou, ale kdyby Slánského hájil, mohl skončit místo něho, tak ho poslal na oprátku). Löbl napsal dopis samotnému Gottwaldovi, v němž udával, co mu všechno obžalovaný Slánský prozradil, ale ve skutečnosti to byla vlastní slova Gottwaldova z jejich setkání. Tím chtěl upozornit na to, že proces bude vykonstruovaný. Ale Gottwald to použil proti Slánskému. Jako pořádně černý humor mi pak v knížce připadala věta z rozsudku, že E. Löbl, jakožto komunista a údajný zrádce, špion, trockista a sionista, se sice odsuzuje na doživotí, avšak do tohoto trestu se mu započítává čas, kdy byl ve vazbě. Z doživotí vám tedy laskavě odmažou několik let… ale to doživotí zůstává.
To jsem pořádně odbočil od osobních zážitků ke známým faktům, o nichž se můžete dozvědět jinak.
21. srpna 1968 jsem byl v Náchodě, měl jsem prázdniny. A tak jako mnoho jiných, i mne ten den a události po něm poznamenaly na celý život. Komu se to stalo taky, ten ví, o čem mluvím. Nebylo to jen hrozné překvapení a odpor vůči Sovětskému svazu. Bylo to obrovité zklamání, které jsem prožíval jako zradu, jako znásilnění svého vlastního mladého života. Postupně se všechny možnosti přivíraly a ve mně narostl pocit zmaření ideálů. Viděl jsem, jak se rozplývají naděje většiny společnosti. Dusila mě nemožnost říct, co je pravda anebo aspoň vlastní názor. Ta bezmoc! To bezpráví! Mnozí z vás na tom byli určitě stejně. Zpočátku jsme doufali, že se to všechno nějak zachrání a že jednotkou „dočasnosti“ pobytu sovětské armády na našem území nebude „jeden furt“.
Zpátky k tomu dni a několika následujícím. Nelišilo se to od jiných měst. V Náchodě lidé nosili na křižovatku u Itálie členské legitimace KSČ a Svazu čs.-sovětského přátelství a tam je pálili nebo na ně káleli. Či se tam jen tak válely (abych si zaveršoval). Jak píšu ve své knížce Maléry a já, zapojil jsem se prostě jako mnoho ostatních. Na silnici od Bělovse hořela převážně dřevěná barikáda a městem projížděly vojenské jednotky polské a sovětské armády. My i s mou mladší sestřenicí chodili na tu barikádu. Vojáci ji vždycky rozebrali, ale my ji zase postavili. Oni ji zapálili, ale neshořela celá. „Boj“ o to místo byl symbolicky důležitý, protože to bylo nejužší místo běloveského průsmyku – historické „brány do Čech. Vojsko sice mohlo jezdit jinudy, ale tam někdo dal včas dopravní značku o povolené nosnosti mostu a tak se tam s tanky neodvážili. Zvlášť se nám dařila navigace vítězných vojsk. Nejdříve jsme otočili ceduli na Prahu do lesů směr Česká Čermná. Hned v noci jsme ji ale přestavěli tak, aby vedla do Dolní Radechové.
Na stovky hrdých i vtipných sloganů a letáků z těch dnů si jistě vzpomínáte nebo jste o nich četli. Já si teď vzpomněl na jeden, který byl parafrází ze slavného „kontrarevolučního“ dokumentu 2000 slov. Na plakátu stálo: „Pravda nevítězí. Pravda nám jenom zbyla, když jsme už prošustrovali všecko ostatní.“ Populární byl verš „Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil, a tvoje myšlenky na věky zazdil“. Ale s tím jsem nesouhlasil, protož Lenin byl zrovna tak krvelačný jako ostatní praví bolševici. Podobně nesmyslný, ale upřímný byl nápis „Zapojme se v jeden šik, Dubček je náš Jánošík“. No blblo se pořádně, Češi brzy přešli ke svému humoru, který pomáhal zvládat situaci a přizpůsobit se.
Nazítří po 21. srpnu 1968 se v Literárních listech objevila báseň, z níž vyjímám:
Tak už jste tady… vítejte!
Vítejte, letní hosté
z hlubin mrazu…
Vítejte v láskyplném objetí,
v němž praští kosti…
Na úsvitě zakřičel kohout.
Zapírám,
že jsem vás kdy znal.
Zapírám podruhé,
potřetí.
Ano, taky já a mnozí z vás by byli odsouzení na doživotí, … kdyby ta obludná nestvůra před 29 lety nezdechla.
