Oběti "internacionální pomoci" ve světle archivního bádání

Dovolte mi, abych tímto příspěvkem zareagovala na některé komentáře u již vydaných článků o invazi vojsk Varšavské smlouvy do naší země před 50 lety, konkrétně na dotaz na skutečný počet našich občanů, kteří přišli o život v průběhu této invaze a během následujících více než 20 let.

Před 50 lety mi bylo 19 let, jsem tedy pamětnice, tehdy však teprve na prahu dospělosti. V tomto případě se mohu těžko opírat o vlastní poznatky. Informace o ztrátách k nám, tedy mimo Prahu, přicházely velmi kuse a nepochybně i zkresleně.

Od roku 1990 až do loňského února jsem však pracovala ve Vojenském ústředním archivu, v posledním období v tamní badatelně. Mezi našimi návštěvníky bylo i mnoho historiků, pracovníků různých ústavů a institucí. Ačkoliv má někdo k mladší generaci historiků, kteří srpen 1968 osobně nezažili, nedůvěru a mnohdy je podezřívá ze zkreslování historie ve prospěch současné politiky, já jsem neměla důvod jim nedůvěřovat, neboť pátrali v originální vojenské dokumentaci, ať to byly spisy MNO, vojenského zpravodajství nebo Varšavské smlouvy.  Pokud vím, podařilo se jim dostat i do zpřístupněných archivů ruských.

Jsem velmi ráda, že jsem se před několika týdny setkala s výsledky jejich dosavadního bádání (ačkoliv pánové z Vojenského historického ústavu a Ústavu pro studium totalitních režimů sami tvrdí, že ještě zcela určitě nekončí) v rovině obětí okupace armádami Varšavské smlouvy.

Údaje se týkají jednak obětí vlastní invaze, počínaje 21. srpnem 1968 do konce roku 1968, a jednak pak počtu zabitých během celé další doby pobytu vojsk u nás až do roku 1991.

Počet zemřelých od 21. 8. do 31. 12. 1968 byl 137, z toho 50 zahynulo hned první den. V celém dalším období od ledna 1969 do 25. 6. 1991 přišlo o život 264 občanů a 3 zahraniční turisté. Celkově tedy bylo zabito 404 lidí.

V roce 1968 byli naši občané buď zastřeleni nebo smrtelně zraněni technikou okupačních vojsk. Několik lidí zemřelo při dopravních nehodách. První oběti okupace nebyly v Praze, ale v Liberci, kde bylo zabito 9 lidí - zastřeleni na ulici nebo zasypáni troskami domu, do nějž narazil sovětský tank.
V období od 1. 1. 1969 do konce pobytu vojsk na našem území 25. 6. 1991 byla většina úmrtí (248) zapříčiněna dopravními nehodami sovětských vozidel, k tomu se přidalo 12 vražd, 4 zabití a 4 jiné důvody.

Ztráty byly i na okupační straně, je však třeba mít na paměti, že naše armáda v žádném případě s okupanty nebojovala, čímž plnila rozkaz ministra národní obrany generála Martina Dzúra. Civilisté vyzbrojeni nebyli, z naší strany tedy nepadl jediný výstřel, který by někoho ze sovětských vojáků zabil. Oběti jdou na vrub dopravním nehodám, sebevraždám a vnitřním incidentům  v posádkách - vzájemnému postřílení. V sovětské dokumentaci o tom údajně nebyly vedeny přesné záznamy (Rusové uváděli cca 100 mrtvých). Naproti tomu naše pozdější politická moc se snažila podávat jednotlivé případy v neprospěch našich občanů, jako to činila i ohledně obětí ze srpna 1968, kdy zemřelé prezentovala jako neukázněné nezletilé provokatéry, kteří si za smrt mohli sami.

I když mladší generace o uvedených událostech už mnohdy nic neví nebo je nepovažuje za důležité, a ani starší se k nim ve vzpomínkách už nechtějí vracet, zastávám názor, že by se na ně zapomínat nemělo. Je to neblahá kapitola našich dějin a teprve nyní vyplouvají na povrch fakta, podle nichž naši tehdejší, tak milovaní politikové celé věci spíš uškodili než pomohli.

Otázkou zůstává, zda jsme se měli vojensky bránit. Početně naše armáda neměla šanci, odolávala by jen krátkou dobu. Měla však především rozkaz svého nejvyššího velitele, a to nejen nebojovat. ale i okupantům vycházet všemožně vstříc. Právě tak naši civilní občané přestali záhy s projevy nesouhlasu a odporem, neboť je nejvyšší politici neustále vyzývali ke klidu. A co je nejsmutnější, naši představitelé si nechali nadiktovat vše, s čím údajně ani sami Rusové zpočátku nepočítali, ale po návratu domů to vůbec nepřiznali a na jejich žádost zůstaly závěry moskevských jednání tajné. Zatímco se v Moskvě během invaze ze sovětské strany skutečně ještě náznakově počítalo s tím, že se po zavedení určitých "staronových pořádků" vojska opravdu stáhnou, bylo o jejich trvale "dočasném" pobytu rozhodnuto na pozdějším jednání v Moskvě až začátkem října bez protestů našich představitelů. Snad doufali, že si tím ještě udrží svou politickou moc....


Za číselné údaje, které jsem objevila v příspěvku v magazínu Brežněvův polibek smrti, na dálku děkuji pánům Tomkovi, Pejčochovi a Bártovi, které osobně znám z archivu.
Snímky jsem získala se souhlasem z výstavky Invaze do naší země v srpnu 1968 v Jihočeské univerzitní knihovně nebo z dobového Mladého světa, který se sestrou uchováváme.