Příběhy republiky: Zbytečná tragická úmrtí
ilustrační foto: pixabay.com

Příběhy republiky: Zbytečná tragická úmrtí

13. 8. 2018

Blíží se 21. srpen. Další kulaté výročí naší republiky. Výročí nešťastné, které kdyby nebylo, kdo ví, jak by bylo?

Tehdy mi bylo dvanáct let. Bála jsem se války jako všichni náctiletí. Možná jsme my děti v tu chvíli i zmoudřely, protože dospělí zvážněli. Sice maskovali strach, ale zapomněli, že jsme často přítomny u jejich vážných debat plných obav nejen o osud republiky, ale o osud všech obecně.

Moje tehdejší bydliště Žamberk se stalo epicentrem migrace Sovětských vojsk. Ze severu „ruská“ kasárna v Rokytnici v OH (15 km), ze severovýchodu v Klášterci nad Orlicí (10 km) a z jihozápadu Vysoké Mýto (30 km). Každotýdenní stěhování divizí, praporů, rot a kdoví čeho mezi těmito kasárny, bylo vždy přes naše malé město. Náklaďáky, obrněné vozy, tanky… Na každé křižovatce regulovčík. Zpětně vidím vystrašené kluky, jen o málo starší než já. Ale tehdy jsme měly jako děti před sebou zlosyny, kteří omezovali naše práva a svobody. Byli v zemi, která jim nepatřila a roztahovali se tu. Nešetřily jsme je. Jejich samopalů jsme se naivně nebály. Vyplazovaly jsme jazyky, dělaly dlouhé nosy, plivaly před nimi a ač ještě slabí ruštináři, nadávky nám šly dobře. Někdy ty hromotlucké vojenské kolony projížděly často po dlažebních kostkách, až se třásly základy našeho zámku. Jindy však ti ozbrojení navigátoři na křižovatkách nečinně stáli třeba tři dny bez jídla a pití. A my děti na ně stále nemilosrdně útočily. „Proč jste tady, proč nás nenecháte?“ Odpověď byla jednoduchá. „My jsme vás přijeli osvobodit“. Jedno jsme měli společné. My nechápaly, oni nechápali. Ale my měly poblíž rodiče. Ochranu, která nám dávala naději, že jednou bude líp. A ten náctiletý mladík měl jen svoji křižovatku, samopal a neosobní kavalec v cizí zemi. A tak jednou ten vyděšený kluk, pod tlakem samoty, nepochopení a odloučení od těch, které jemu mohli dát pocit bezpečí, vzal svůj samopal a v Klášterci nad Orlicí zastřelil celou místní rodinu. Obrovská tragédie.

Sověti neublížili jen nám, ale i svým vlastním lidem, kteří ve jménu cílené propagandy nás přišli „osvobodit“.

Celkem si okupace Československa do konce roku 1968 vyžádala 108 mrtvých, zhruba 500 těžce a stovky lehce zraněných. Na níže uvedeném odkazu najdete oběti této tragické okupace pouze do konce roku 1968.

https://www.ustrcr.cz/uvod/srpen-1968/obeti-okupace/

Záznamy o dalších ztracených životech v souvislosti s invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa jsem nedohledala.Takových tragických úmrtí bylo mnoho a všechna byla zbytečná.

 

 

 

Můj příběh Příběhy naší republiky
Hodnocení:
(5 b. / 11 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Eva Balúchová
Blanko,děkuji za článek i odkaz Oběti okupace.Ten den jsem se nacházela kousek od místa,kde zastřelili chlapce Josefa Žemličku.
Dagmar Bartušková
Na to se nezapomíná. Díky!
Alena Vávrová
Dík za ten článek. Žila jsem v té době ve voj. prostoru, tak vím svoje...
ivana kosťunová
Rok 68 naši generaci natolik poznamenal, a ovlivnil naše životy, že se zapomenout nedá. Ti okupanti byli z větší části mladí kluci, kteří si mysleli, že tady řádí občanská válka. Ta zbytečná tragická úmrtí nejsou všechna-patrně se týkají pouze roku 1968. Ale další úmrtí a škody způsobené dvacetiletým pobytem sovětských vojsk, to asi ještě nikdo nespočítal.
Věra Ježková
Srpen 68 si pamatuji dobře. Jeho následky jsem si pak ale dlouho neuvědomovala. (Už jsem o tom psala.) Nejsem historik ani extra vlastenec, ale nepovažuji za dobré, že dnešním mladým je celkem nedávná historie naší země šumák. Já s ní cítím sounáležitost díky vyprávění prarodičů, které začínalo první světovou válkou. Z různých dokumentů sledovaných v TV soudím, že je ještě hodně Rusů, kteří s okupací souhlasí.
Dana Puchalská
Já byla mladší, ale události ze srpna 68 nikdo z nás, z hlavy prostě pryč n e d o s t a n e.
Zuzana Pivcová
Blanko, je dobře, že se tu takový článek objevil. Postoje k událostem si vážím. Pracovníci Ústavu pro studium totalitních režimů bádali hodně i ve vojenském archivu, když jsem tam ještě pracovala. Čísla o obětech invaze ještě narůstají.
Naděžda Špásová
Blanko, mně tenkrát bylo 15. Báli jsme se na chmelnici tanků, ten obraz mi občas vytane v mysli. Jinak jsem to moc nechápala. Tragédií bylo za ty roky hodně. Nemám ráda neustálé připomínání minulosti a nesouhlasím s tím, že se k tomu máme stále vracet. Dnešním mladým je to šumák, tak nevidím důvod to dokola omílat. Je nutné spíš myslet na budoucnost, ta nás čeká a ne se pořád vracet.
Libor Farský
Bylo by zajímavé vědět co si o tom pomysleli ti vojáčci když zestárli, (snad již bez sovětské propagandy).
Mirek Hahn
Nikagdá nězabúděm....

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.