Vypovídat se je úleva. Ale komu?

Při vlastních problémech, které mnohdy problémy nejsou, je dobře poslouchat druhé. Každý má nějaký problém, nebo to jako problém cítí, v každé rodině je "něco". Někdo má potřebu mluvit a mluvit, někdo tu potřebu nemá. Nebudu říkat "kamarádky" - mezi ženskými kamarádství neexistuje. Od známých - žen vyslechnu dost často stížnosti na pitomosti. Když namítnu, že já bych musela už dávno spáchat sebevraždu, co všechno se mi přihodilo, většinou mi odpoví No jo, ale ty jsi silnější než já. Muži, ti vyprávějí o svém "neštěstí" - zemřela mi manželka, sám si vařím, někdy jdu do restaurace - nějaké ženě, o které si myslí, že by mu eventuelně mohla uvařit, uklidit, postarat se o domácí zvířectvo a příbuzné. Já si nestěžuji a tím neztěžuji život ani sobě ani druhým. Co tě nezabije, to tě posílí. Nedávno někde, nevím, jestli tady, nebo kde, psali, že člověk životem zkoušený, se stává moudrým. Nějak tak zní i stará indická moudrost.

Bývám vrbou, ale mnohdy i nerada. Takže bych se přimlouvala za skutečně uvážlivý výběr, komu. Tomu totiž částečně i "naložíte" :-(

S předstíráním je to podobné jako se lhaním. Člověk musí mít dobrou paměť a poker face. Na svěřování jsou kamarádky. Opravdové, které svěřené nepustí dál. Občasné popovídání si s kamarádkou je pro mě duševní hygiena.