Příběhy naší republiky:  Jak jsem (ne)cvičila na spartakiádě (část první)
FOTO: archiv České televize

Příběhy naší republiky: Jak jsem (ne)cvičila na spartakiádě (část první)

6. 8. 2018

Při nedávném Všesokolském sletu jsem, tak jako jistě mnoho mých vrstevníků, vzpomínala na minulé spartakiády. Ať už jsou z estetických důvodů ceněny, nebo z politických důvodů kritizovány, rozhodně do naší sportovní historie patří.

Poprvé mě spartakiáda jako taková minula. Vzpomínám jen, že jsme v 1. třídě cosi při hudbě cvičili, ale žádné vystoupení pro nás se nekonalo. Té další jsem se také nezúčastnila - byla jsem delší dobu v ozdravovně - a ještě o jednu spartakiádu později jsme se připravovali na maturitu a cvičení se nás už netýkalo.

Uplynulo dalších pár let, než jsem se ze studentky stala učitelkou na venkově - a jak to bývalo na malých školách zvykem, několik učitelů se muselo podělit o všechny předměty. Na mladou, tedy mne, připadl i tělocvik dívek. A s ním i přípravy na další spartakiádu. S tělocvikáři z jiných škol jsem jako snad jediná bez aprobace jezdila do Budějovic na nácvik. Zatímco všichni tělocvikáři podle obrázků v jakési příručce a podle pokynů instruktora vše hravě zvládali, mé pohyby po ploše se od ostatních dosti lišily. Avšak úkol zněl: sama zvládnout a naučit i skupinu svých žákyň (skupina do útvaru měla 32 dívek, což byl přesně počet mých "starších žákyň").

Přiblížil se "Den D"  - venkovské veřejné vystoupení - a zapůsobil tzv. zákon schválnosti. Jedna cvičenka vypadla. Cvičit s "dírou" v útvaru mohlo vést k chaosu na ploše, kdy všechny dívky necvičily jednotně. Musela jsem vystoupení nějak zachránit! Navlékla jsem trikot a vstoupila mezi žákyně na cvičební plochu, což ony přijaly s velkou radostí. Asi pevně doufaly, že bych zabránila jakémukoliv zmatku z jejich strany. Nebylo třeba, odcvičily jsme.

Za odměnu za nácvik jsme tehdy všichni cvičitelé zhlédli pražské vystoupení. Musím přiznat, že i přes tehdejší různá nařízení, příkazy i zákazy bylo velkolepé.

Konec 1. části

Můj příběh Příběhy naší republiky
Hodnocení:
(4.8 b. / 16 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Libor Farský
Marcelko, máš můj obdiv. Já jsem spartakiády nenáviděl, protože jsme v hodinách tělocviku přišli o míčové sporty.
Danka Rotyková
Psal se rok 1970. Normalizace, kterou jsem tehdy nechápala, jen jsem měla často strach. Možná i proto jsem se jako snaživá 13-ti letá holka zapojila do nacvičování skladby pro dívky ZŠ. Sice se tehdy z politických důvodů celostátní spartakiáda nekonala, ale konala se okresní cvičení, já cvičila v oranžovém trikotu na Kladně a moc se mi to líbilo. Byla jsem holka z vesnice, pro kterou to byl krásný zážitek. Doma jsem ale raději nic nevyprávěla, rodiče by nebyli nadšeni tak jako já, vnímali to politicky. Ale já si to užila, přesto že zajištění akce bylo hodně špatné.
Naděžda Špásová
Cvičila jsem asi jen 2x a Praha mě minula. Myslím, že na spartakiádě nic špatného nebylo. Ti, co cvičili na Strahově, mají zážitky na celý život. :-)
Věra Ježková
Na spartakiádu jsem začala nacvičovat. Pak přišla žloutenka a bylo po cvičení. Hromadná cvičení se mi líbí. Hezký příběh. Těším se na pokračování.
Zuzana Pivcová
Cvičila jsem jako mladší žákyně v Lomnici nad Popelkou po 4. třídě, ale nácvik si absolutně nepamatuji. A pak v Týně n. Vlt. v 1. ročníku SVVŠ jako dorostenka, to mě nácvik nebavil, protože jsem v hodinách tělocviku postrádala nářadí. Byly jsme i v Budějovicích. Hloupé bylo, že jsme vlastně tvořily nepatrný kousíček obrazce a vůbec si nedovedly představit, jak bude skladba vypadat na velikém stadionu.
Jana Šenbergerová
Cvičila jsem jen jednou na nějaké okresní nebo krajské odnoži spartakiády, šlo o cvičení s červenými míči v síťkách. I když jsem byla v tělocviku docela dobrá, tehdy samá ruka, samá noha, ladnost žádná, nějak jsem to přetrpěla. Lepší bylo dívat se, jak hezky to jde ostatním. S první dcerou jsem nacvičovala skladbu rodičů s dětmi, ale ukázalo se, že dítě se pomamilo, takže z toho nakonec sešlo. Mladší dcera a vnučky naštěstí nejsou po mně.
Blanka Macháčková
Spartakiáda nás rozděluje na ty, kteří ji brali jako nutné zlo a na ty, co se na ni těšili. Nevím čím to bylo. Snad vztahem ke sportu, zpolitizováním celé akce, nebo třeba jen tím, že jsme každý jiný. V každém případě s příchodem barevné televize to byla velkolepá podívaná.
Dana Puchalská
Já jsem všem spartakiadám statečně utekla. Jednou jsme to na základce tak úspěšně kazili, že nás vzali jen na nějaké cvičiště v Kobylísích. Radši. Musel to asi být pohled na nás typu "bída a utrpení". A pokaždé jsem měla radost, že mám delší prázdniny. A byla jsem u babičky na venkově. A když jsem už byla dospělá tak jsme měli zkoušky dřív právě kvůli spartakiádě. Protože škola byla na Břevnově a byli tam ubytování cvičenci z venkova.
Jitka Hašková
Bohužel jsem musela cvičit na dvou spartakiádách, na té první v roce 1955 a na druhé v roce 1960. Pražské děti musely, i když jsem se těšila , že nebudu cvičit, jak mi tělocvikářka vyhrožovala vzhledem k mé nešikovnosti a neschopnosti se pohybovat v rytmu, tak jsem stejně musela. Jediné dobré bylo, že jsem ze Smíchova a všechny smíchovské děti mohly chodit domů pěšky-seběhly jsme kopec-nemusely se tlačit v trolejbusech - tenkrát ještě jezdily na Strahov trolejbusy. Dívat se na spartakiádu v televizi bylo hezké, ale péct se několik hodin na slunci, aniž by nám dal někdo napít, bylo podstatně horší.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.