Když třiašedesátiletá Věra ovdověla, přestěhovala se do menšího bytu v paneláku. Časem si všimla, že starší sousedka, která také žije sama, bývá uplakaná, smutná. "Neměla jsem odvahu se jí ptát, ale bylo mi jasné, že se s tou paní děje něco nedobrého," říká Věra. A tak začala pozorovat. K paní chodíval často mladý muž a mladá žena. Slyšela hádky, třískutí dveří. Jindy ten muž přišel s bonboniérou, mladá žena s kytkou. "Pak si ke mně ta sousedka jednou přišla půjčit padesát korun. Byla to taková elegantní křehká stará dáma, bylo jasné, že jí je to trapné, že není žádná žebračka. Tak mi to došlo. Dává mladým důchod a pak jí samotné nezbývá. Navíc jsme v domě zjistili, že dluží peníze do fondu oprav."
Věra není lhostejná, a tak z paní vytáhla pravdu. Vnučka se svým partnerem ji sprostě obírali o peníze, ale zároven jí nosili dárky, takže paní byla zmatená. "Mladí potřebují víc než já a jsou na mě hodní. Když na mě křičí, je to proto, že jsou nervózní, protože přišli o práci. Vždycky se mi pak ale omluví a něco mi přinesou," vysvětlovala. Věra se s další sousedkou obrátila na syna té paní, který o ničem neměl ani ponětí. Výsledek? Přišel seřvat svou maminku, proč rodinné problémy vypráví sousedkám a dělá tak celé rodině ostudu.
Šlo o týrání, které by se mělo veřejně řešit? Nebo o běžné rodinné trable, které mají zůstat takzvaně pod pokličkou? Právě v podobných případech je moc těžké dělat nějaký závěr.
Dana Kroupová, která se zabývá poradenstvím a krizovou pomocí seniorům v organizaci Život 90, říká: "Je důležité, aby sociální pracovníci a lidé věnující se pomoci seniorům dokázali jejich týrání rozpoznat. Ne vždy jsou příznaky týrání jasné a mnoho starších lidí se zdráhá něco takového ohlásit. Nedivme se, je velmi těžké přiznat si, že nás týrá někdo blízký, rodinný příslušník. Přitom pachateli týrání seniorů jsou nezřídka jejich děti, vnoučata."
Především si pod pojmem týrání nesmíme představovat bití, fyzické násilí. Také se objevuje, ale většinou se jedná o jemný psychický teror. Vyžadování peněz, nátlak na babičku či dědu, aby na někoho přepsali byt či dům, dávání jim najevo, že jsou nepotřební a rodině na obtíž.
Jedna sociální pracovnice z Prahy, která si přeje zůstat v anonymitě, řešila například případ, kdy vnučka žádala babičku, aby jí svým domkem ručila za půjčku. Když babička odmítla, kamarádi dívky chodili v noci starou paní strašit. Jednou jí založili na zahradě malý požár, jednou jí položili za okno mrtvou vránu, jednou jí hodili do okna v ložnici v noci kámen. Vnučka jí pak říkala: "Vidíš, to je proto, že tady žiješ sama, někdo tě jednou vykrade a zabije, není tu bezpečno. Napiš dům na mě, já ti dám peníze a ty si za ně najdeš nějaký bezpečný malý byt."
Jenže paní bylo jasné, že vnučka peníze nemá. "Tím případem jsme se začali zabývat se strážníky a nakonec jsme došli k závěru, že to strašení zorganizovala vnučka," říká sociální pracovnice. "Jenže ta paní nám to nevěřila. Nebo přesněji, tušila to, ale odmítala to přiznat sama sobě, natož nám," vypráví.
V angličtině má celý tento jev speciální název EAN, tedy Elder Abuse and Neglect. A má přesné odborné vysvětlení: Opakované nebo jednorázové špatné chování vůči starému člověku ze stranu toho, komu starý člověk důvěřuje či je na něm závislý. Důsledkem tohoto chování je poškození nebo výrazný diskomfort.V češtině žádná zkratka pro špatné chování vůči seniorům neexistuje, a tak je problém, jak je vůbec pojmenovat. Týrání? Násilí? Není to tak jasné, když jde o pomalý psychický nátlak, mnozí si myslí, že o týrání a násilí nejde.
Ředitel organizace Život 90 Jan Lorman odhaduje, že zkušenost s týráním, zanedbáváním péče nebo omezováním osobní svobody má více než dvacet procent lidí starších šedesáti let. Mnozí se obracejí na anonymní linku, senior telefon, kterou toto sdružení provozuje. Raději o svém trápení a pochybnostech řeknou anonymnímu člověku na telefonu, než aby se svěřili někomu blízkému. Nebo často nikoho blízkého nemají.
Takže na závěr jeden povzbuzující případ:
"Dcera se naštvala, protože jsem jí odmítla půjčit svých ušetřených dvě stě tisíc. Jinými slovy, odmítla jsem jí je dát, protože je mi jasné, že by je rozfofroval její přítel, který nepracuje a hraje automaty," vypráví třiasedmdesátiletá Danuše z Prahy. "Přestala mě navštěvovat. Když jí sousedka volala, že by měla přijít, protože jsem si zlomila nohu, řekla jí do telefonu, že ji to nezajímá. Byla jsem tak zoufalá, že jsem uvažovala o sebevraždě. Sama, nemohoucí, nechodící. Pomohly sousedky, díky jedné z nich jsem pak začala chodit do klubu seniorů. Našla jsem si tam kamarádku, máme stejné zájmy, navštěvujeme se. Když jsme si jednou otevřely láhev vína a začaly si otevřeně povídat, vylezlo z ní, že má úplně stejnou životní zkušenost jako já. Rodina se na ni vykašlala, protože ji přestala finančně podporovat. Neuvěřitelně mi to pomohlo. Došlo mi, že jsem se zachovala správně a že být stará neznamená být pitomá. A že je třeba se bránit," shrnuje.
