Maminka nám z nebe mávala
Foto: archiv autorky

Maminka nám z nebe mávala

15. 6. 2018

Velká ručička nástěnných hodin neúprosně poskočila blíže ke dvanáctce. S odhodlaným spěchem jsem si povzdechla a zrychlila pohyby. Co nevidět se všichni před domem budou scházet a já ještě nevyskládala fryštácké koláčky s frgálama na tácky. Šup! Šup! Honem! Honem! Popadla jsem kudlu, poloměrem docela velký kruh frgálu naosminkovala, v otočce neohrabaně chňapla po šnapsu a s prvním drnčením domácího zvonku vyběhla z bytu, abych na třech lavičkách socialistického vzhledu přivítala první účastnici naší po roce opakované akce „Pochod pro Boženku“ (https://www.i60.cz/clanek/detail/17642/pochod-pro-mou-maminku-bozenku).

„Ahoj Haní!“, volala jsem jásavě a pro jistotu se rozhlídla k nebi, jak to tam nahoře vypadá, zda chystat pláštěnku anebo sluneční brýle. „Pojď, přišpendlím ti kytičku!“ chvátala jsem mladé paní naproti, abych s výměnou milých zdvořilostí připíchla na její tričko fialkový symbol akce. Sotva jsem nabídla úžasné koláčky a panáčka, už mne za zády zdravila Renatka, Alenka, Jituška, Ivanka, Drahuška, …, několik příchozích mužských, po té paní ta a paní tamta. Nastalá potřásání rukou a objetí byla ozvučena úsměvem laděnými dotazy typu “…a která Vy že jste?“, „...ahááá, no jóóó, vzpomínám.“ „Nepovídejte, Jani, to jste Výýýý??“, „Jak se máte?“, „To je Míša, syn? – bych ho nepoznala?“ Začal se nevšední společenský povyk.

Okolo laviček a blízkých bříz se to hemžilo radostnými lidmi s batůžky na zádech, ale i bez nich. Povyk měl příjemnou zlatavě hřejivou auru obarvenou srdečností a kamarádstvím. Když jsem na ty hloučky neustále se mísící novými příchozími koukala z okna, pociťovala jsem souznění lidiček, které mimo jiné spojovalo přátelství, případně úcta k jedné vzrůstem nenápadné, avšak srdcem silné a povahou skromné ženě, mé mamince Božence, pro kterou jsme se sestrou tuto akci opět uspořádaly.

Letos se nás sešlo celkem 37 a k tomu ještě 4 pejsci. Zlatým hřebem akce však byla nečekaná účast malé tříměsíční Mii, která své prababičce Božence posílala z kočárku po celou dobu procházky ze Zlína – Bartošovy čtvrti až do Želechovic a zpět sladké pozdravy. Bez jediné slzičky.

Velká ručička s další uplynulou hodinou opět poskočila ke dvanáctce. Bylo na čase vyrazit na pochod. Smečka ryzích ctitelů maminky Boženky, podobně jako v minulém roce, ještě zapózovala pro startovací foto, já zvolala „Božence, na zdar!“  a v ozvěně sborového „Zdar! Zdar! Zdar!“ jsme společně vykročili.

 

Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Eva Balúchová
Jani,krásná akce a to si piš,že vás maminka z nebe pozorovala a byla na vás pyšná.
Eva Mužíková
V této uspěchané době je potřeba vícde takovýchto milých setkání.
ivana kosťunová
Krásná myšlenka
Zuzana Pivcová
Pěkná akce, když je to spojeno s někým blízkým, určitě to je působivější než nějaká akce obecná.
Mirek Hahn
Moc pěkná akce.
Hana Práglová
Zajímavé čtení.Vzpomínala jsem na svou maminku a v očích měla slzy...

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.