Babi, pohlídáš nám pejska?

Když jsem konečně dostala vlastní byt, obstarala jsem si kocoura (později k němu přibyl druhý - nalezenec) s vědomím, že se o ně postarám i o prázdninách. Platí to stále i se současnými kočkami. Odjíždím tedy i s nimi na chalupu a pokud by došlo k nějaké nepředvídané situaci, věřím, že by se o ně Zuzka dovedla na čas postarat, jsou na ni dost zvyklé. Několikrát jsem chodila krmit v domě, kde bydlím, kočky sousedky, ale přiznám se, že jsem z toho dobrý pocit neměla, zvlášť, když už byly starší a nebyly právě v nejlepším zdravotním stavu. Ti majitelé zvířat, kteří myslí především na svou bezstarostnou dovolenou a zvíře odloží k babičce nebo do "psího hotelu", mé sympatie rozhodně nemají.

Tak nepohlídám. Ten náš rodinný miláček je dnes očipovaný, naočkovaný a dostal pas a pojede k moříčku s páníčky. Prý jim loni bylo líto, když viděli psí pláž a psiska všech kategorií dovádějící ve vodě. A taky se jim po něm stýskalo.

Ať se autorka nezlobí, ale mluvit o domácích zvířatech jako o zamoření mi připadá opravdu dost přehnané. My jsme se až na několik případů bez hlídání našich koček obešli / za 44 let jsme potřebovali hlídat cca 4x /, teď jsme v důchodu oba, tak problém už není, ale bráchovi táta pejska hlídal rád a těšili se na to oba. Sám už si psa pořizovat nechtěl a pes ve společné péči mu vyhovoval. Ovšem, pokud mají prarodiče zásadní námitky, bylo by snad lepší požádat o pomoc přátele.

Ano, když si lidé pořizují zvíře, musí počítat s tím, kdo by se o něj postaral v případě jejich dovolených aj. Jak si to kdo doma s mladými nastavil, takové to má. Tak jaképak potom fňukání. Přece neznamená, že když je člověk v důchodu, že mu mladí dají k celému zaopatření děti včetně zvířat, a vy, vy se starejte, my budeme free. Také znám pár takových, které jsou zapřaženi v hlídacích "povinnostech" od rána do večera, aby se jim v důchodu náhodou nezkrátily žíly. Mladí se jich ani nezeptají, jak se mají. Kde je nějaká úcta? Děkuji pěkně, netoužím být páté kolo u vozu...

Když si někdo pořizuje domácí zvířátko, měl by být jednoznačně připraven na to, se o něj postarat. K tomu patří samozřejmě i dohoda s někým dalším, kdo se stejnou láskou ke zvířeti na sebe v nečekaném případě převezme péči o osamělé zvíře na dobu určitou (dovolená, nemocnice) či navždy. Tak by to mělo být a jinak si zvíře nebudu pořizovat. Moje bývalá kolegyně dávala pejska v době dovolených k dceři. Ta pak po navázání vztahu s mužem, který to nesdílel, odmítla. Pejsek šel dvakrát do psího "hotelu" (?) a podruhé tam zemřel. Mám známou, kterou její syn s rodinou nikam nevezmou, pomalu ji ani nepozvou na návštěvu, ale když někam jedou, bez skrupulí jí strčí psa, a ona se o něj pečlivě stará, i když je to pro ni náročné. Tak je to ale se vším v příbuzenských vztazích, nejen s péčí o zvířátka. Ano, ochota, pomoc by měly být samozřejmostí, ale ne, prosím, jen pro jednu stranu!

Pojem zamořeno vnímám tak, že je něčeho příliš. Když bydlíte v tichém paneláku a přesto posloucháte, jak hodiny vyje vlčák v tom protějším a k tomu štěkají pejsci čekající na své pány u samoobsluhy o kousek vedle, tak to těžko můžete vnímat pozitivně. Když ve vilové čtvrti obývají vilku desítky pejsků, kteří neustále štěkají na balkoně a kolem se line takový zápach, že nemůžete otevřít okna, natož posedět v klidu na vlastní zahradě, začnete ty miláčky vnímat trochu jinak. Ne všichni lidé se umí přiměřeně starat. A to nemluvím o tom, že si musíte neustále dávat pozor, kudy chodíte, protože pro mnohé ani přístupnost sáčků na psí exkrementy neznamená, že je použijí.

Pohlídala jsem a pohlídám, i přesto že vím, že jejich pejsek bude i smutnit, to jediné mi na tom vadí, tak moc ho mám ráda. Když je tu se svojí "smečkou", je u mě na zahradě rád. Určitě se na něj přijede podívat vnučka se svým pejskem, co ho rozptýlí a já budu mít pomocníka, pokud bude doma i syn. Navíc je to jezevčí trpajzlík, to se dá zvládnout. Druhým mladým bych pohlídat nemohla, toho jejich halamu bych nezvládla, i když ho mám taky moc ráda.

Chápu, že zvířátka potřebují pohlídat, ale také zastávám názor, že řešit to na úkor prarodičů je dost pro ně nepříjemné. Dnes si opravdu lidé bez rozmyslu pořizují domácí zvířátka a přesto vědí ,že na ně nemají čas. Tím trpí hlavně zvířátko .Je to problém. Měl by si každý uvědomit, že si můžu dovolit jen to, na co sám stačí.

Nelíbí se mi vyjádření autorky „jak jsou české domácnosti zamořeny psy, kočkami a dalšími domácími mazlíky všeho druhu“. Slovo „zamořit“ si spojuji s jinými skutečnostmi. Na druhou stranu ovšem mám pochopení pro její nechuť mazlit se s čuníkem.

Se zvířátky svých dětí jsem si tak užila, že po žádném vlastním netoužím. Už léta ale chodíme pečovat o kocoura přátel. Je to oboustranně přínosné. Oni si mohou v klidu užívat a my si to užíváme také, máme víc pohybu. :-)