Na jedné straně je současný trend jasný: Snažíme se vypadat mladší, cvičíme, dbáme na to, abychom jedli kvalitní věci. Na straně druhé běžně říkáme věty, které celé to snažení srážejí na zem. Hlavní zásada zní: Nepoužívejme často slovo „už.“ Tento výraz bychom si měli dát na pomyslném seznamu zakázaných slov na první místo. Tím slovem dáváme automaticky najevo, že v našem životě už něco není, už něco chybí, jinak řečeno, jsme na světě dlouho, něco už pamatujeme.
A aniž si to uvědomujeme, připadáme kvůli tomu mladším lidem tak trochu nadřazení, vzdálení, jiní. Prostě tím naznačujeme, že už víme něco, co oni ještě ne. Ano, v mnoha případech je těžké se tomu ubránit. V práci vidíme, jak se mladší kolega řítí do průšvihu tím, že kritizuje nadřízeného přede všemi a všichni vědí, že je to zbytečné, protože nadřízený má ve firmě pevnou pozici. Přesto mladému bojovníkovi neříkejme: Víš, já už vím, že tenhle postup se nevyplácí, ale ty na to jednou přijdeš také. Když mu chceme poradit, lépe bude znít: Chceš vědět, co si o tom myslím? Pokud ano, řekněme mu svůj názor. Ale ten přece s věkem nesouvisí, proč do něj motat nějaké už?
Netykejme mladším
Netykejme automaticky mladším lidem jen proto, že jsou mladší. Dáváme tím najevo nejen nadřazenost, ale i svůj věk. Nikdy, ale opravdu nikdy netykejme nadřízenému jen proto, že je mladší. Je to stejně neuctivé, jako by on, třicátník, říkal každé šedesátnici automaticky babičko.
Neříkejme: Nikdy jsem se necítil tak skvěle, jako teď, stáří je super. Nikdo nám to stejně neuvěří, lžeme tak sami sobě. Ano, ve vyšším věku se můžeme cítit spokojeni a šťastni, ale zdravější a ve větší fyzické formě je prostě člověk mladý, tak to vždy bylo, je a bude. Když tedy sedmdesátník tvrdí, že vyběhne na Praděd stejně svěže jako dvacetiletý, bude okolím považován spíše za člověka, který se rád chvástá, přehání, hraje si na mladšího a s přibývajícími lety si neumí poradit.
Vědci těmto situacím říkají ageismus verbálně komunikačního typu. Zní to složitě, ale podstata je jednoduchá: Mluvíme tak, že dáváme najevo věk, ať už svůj nebo toho, s kým komunikujeme. Z průzkumu socioložky Lucie Vidovićové z Masarykovy univerzitě v Brně, která se dlouhodobě zabývá zkoumáním různých mýtů a stereotypů týkajících se stárnutí, vyplývá, že šestačtyřicet procent lidí přiznává, že někdy někomu tykali jen proto, že jim připadal mladší, nebo se s touto situací setkali ve svém blízkém okolí. „Třicet procent respondentů uvedlo, že se osobně setkali se situací, kdy někdo někomu říkal: na to jsi příliš mladý, případně to někomu sami řekli,” uvádí socioložka.
Geny a životní styl
Ve svém výzkumu se Lucie Vidovićová také lidí ptala: Na kolik let se cítíte? Průměrný věk dotazovaných činil padesát let a ve výsledku se většina z nich cítila přibližně o čtyři roky mladší. Ukazuje se také, že lidé, kteří se cítí být starší, než jsou, si myslí, že okolí starší připadají. A naopak ti, kteří si sami sobě připadají mladší, věří, že jim nikdo z okolí jejich skutečný věk nehádá.
O věku se sice říká, že je především stavem mysli, ale tak jednoduché to samozřejmě není. Podstatnou roli v tom, jak se cítíme a jak vypadáme, hrají samozřejmě geny a životní styl, který jsme celý život vedli. Ovšem právě to, jak se vyjadřujeme a jak o svém věku mluvíme, je další podstatným kamínkem do celkové mozaiky, kterou si o nás okolí skládá.
Takže pryč se slovem „už“, s automatickým tykáním mladším lidem a kdo ví, co nás ještě napadne, když se nad svým slovníkem zamyslíme.
