Celou událost zaznamenal ve své unikátní dvousvazkové Válečné kronice Chocně její autor, učitel Karel Bárta.
Je deset hodin dopoledne. Řemeslníci, první klempíř Mareček na náměstí a v Dolní ulici dělníci Krautrovi, zamazávají na štítech provozoven německé nápisy. Škrabáky, hadrami. Lidé opouštějí práci a shromažďují se na náměstí. Rozhlas vyzývá obyvatelstvo, aby zachovalo klid a vyčkalo, na radnici se tvoří prozatímní vedení města. Přijíždí velitel partyzánů, kteří operují v okolí.
„Chovejte se korektně k německým vojákům, nepokoušejte se je odzbrojovat. Všichni branci k radnici. Pokud máte zbraně, vezměte je s sebou,“ zní z rozhlasu a z radnice se spouští dlouhá československá vlajka. Do očí mnohých se tlačí slzy. „Tolik let hanobení a znovu vlaje,“ popisuje Karel Bárta.
V nedaleké škole je přitom právě posádka německých letců a v nedalekém Vysokém Mýtě velký počet německých vojáků. Povstalci však s Němci ve škole dojednají, že nebudou vycházet. Němci ale odmítnou vydat zbraně.
Legionář Jan Orlický přináší první pušky, coby hospodář sokolovny jich ukryl pod pódiem šestadvacet. Vznikají roty povstalců, připojují se čeští četníci, kteří už odzbrojují Němce na nádraží. Jejich velitel stanice, vrchní strážmistr Václav Havrda slibuje za své muže ilegálnímu národnímu výboru, že budou spolupracovat a ve všem se podřídí.
Na nádraží vedle pošty už dopoledne leží první mrtvý choceňského povstání, dvacetiletý strojní zámečník Mirek Homolka. Němci ho z vlaku skosili dávkou ze samopalu za to, že rozdával letáky v němčině, stojí na nich "Hitler ist tot." Do města přijíždějí partyzáni z lesů, kteří vyhazovali do vzduchu trati.
Jenže situace se zhoršuje. Krachují pokusy o jednání okresních funkcionářů s Němci v Mýtě. A po šestnácté hodině přichází na četnickou stanici v Chocni zpráva: „Okamžitě se odvolávají veškeré akce. Prapory odstranit. Zajaté Němce propustit. Z příkazu okresního hejtmana, dr. Gillerna.“
Vlajky mizí, ulice tichnou, povstalci mizí. Kolem osmnácté hodiny přijíždějí z Mýta do Chocně čtyři plně obsazená auta s ozbrojenými vojáky. Část z nich obsadí nádraží. Sedmnáctiletého studenta Milana Pelce tam zastřelí jen za to, že měl skautský úbor a na opasku nůž. U výpravního úředníka Eduarda Libánského najdou zbraň, na místě muže zastřelí.
Němci střílí v ulicích a uprostřed náměstí postaví auto s otáčivým kulometem. Se samopaly vtrhnou do radnice, kde je i četnická stanice a v ní osm četníků. Za chvíli stojí na náměstí s rukama vzhůru čelem k radnici. Deset kroků před ně se postaví čtyři němečtí hrdlořezové v helmách a namíří automaty na jejich prsa.
„Kde jsou partyzáni? Kdo odzbrojoval Němce? Kde jsou zabavené zbraně? Máte na to minutu! Pak střílíme.“ Václav Havrda říká, že o ničem neví. Už už padá ruka nacistického velitele dolů, když sami Němci hledící z radnice polekaně zvolají: „Her Hauptmann!“
Velitel německé jednotky vzhlédne nahoru, chvilku přemýšlí a pak pokyne četníkům stojícím kolem vrchního strážmistra Havrdy, aby odstoupili.
Opět na něho řve, že je zodpovědný za vše, co se tu dělo nezákonného, a že ho odsuzuje k trestu smrti. Pak dává pokyn ke střelbě.
„První série střel zasáhla Havrdovu ruku. Zvedl ji ještě k prsům, ale dalších osm ran vedených šikmo dolů ho zabilo,“ popisuje Karel Bárta. Havrda upadá naznak na dláždění. Ostatních sedm četníků skončí uvězněno ve škole. Rozhlas už večer mluví opět německy: „Nikdo nesmí na ulici. Ráno odevzdejte všechny zbraně.“
„Město je zastrašené, přemožené. Mrtvola vrchního strážmistra leží na náměstí až do druhého dne. Leží s otevřenýma očima obrácenýma k nebi. Prší a déšť rozmývá krev tekoucí tenkým pramínkem z koutku úst,“ píše Karel Bárta.
Ještě čtyři dny uplynou, než všechno skončí. Zemřou však ještě další obyvatelé Chocně a mnoha jiných měst a obcí.
Petr Broulík
