Milan Vyhnálek se narodil v Hnátnici poblíž Letohradu v neděli 18. října 1925, v selské rodině Josefa Vyhnálka. Měl celkem tři sourozence. „Jako nejstarší syn se měl Milan Vyhnálek stát po otci sedlákem a převzít rodinný statek. Absolvoval v roce 1943 rolnickou školu v Ústí nad Orlicí, kterou pomáhal spoluzakládat jeho otec. Tam ho také zřejmě zlákala výroba sýrů, odmítl stát se sedlákem a přes nevůli otce se přihlásil na mlékařskou školu v Kroměříži, kterou dokončil v posledních dnech druhé světové války,“ uvádí Hanka Skalická z Městského muzea v Ústí nad Orlicí, kde před časem také uspořádali velkou výstavu o neobvyklém osudu hnátnického rodáka.
Hned po studiích dokázal v létě 1945 jako technický vedoucí znovu rozjet výrobu v zastavené lanškrounské mlékárně. S obnovováním provozu mlékárny mu pomáhali Němci z místního sběrného tábora. V prosinci 1946 rodný statek v Hnátnici vyhořel a při požáru přišel o život jeho otec. Milan Vyhnálek nastoupil o rok později vojenskou prezenční službu v Přaslavicích u Olomouce a pak se přihlásil na uhelnou brigádu do Radvanic na Ostravsku, při níž stihl ještě studium angličtiny.
„Z prezenční služby byl propuštěn po čtrnácti měsících na žádost matky. Chtěl se zdokonalovat ve svém oboru a měl v úmyslu odjet studovat do Dánska. Brzy však zjistil, že pro postup jsou potřeba jiné zásluhy než odbornost a pracovitost. Po zamítnutí studií v Dánsku došel k závěru, že setrvávat ve vlasti nemá budoucnost. Rozhodl se pro emigraci. Když v noci z 11. na 12. srpna 1949 překračoval hranici do Německa, měl v zavazadle jen pár drobností a knihu o sýrařství od Rudolfa Medka. Bylo mu pouhých 23 let,“ líčí Hanka Skalická.
V Německu se deset měsíců přesunoval z jednoho uprchlického tábora do druhého, než mu úřady povolily odplout lodí Nely V. do Melbourne, kde se živil jako automechanik a poté řidič osobních aut. Cena za lodní lístek do Austrálie byly 2 roky práce tam, kde určí australská vláda. V melbournském přístavu je vítal zástup emigrantů z minulých dvou let a mezi nimi Jarka Kočí, kamarád z obecné školy v Hnátnici.
Tasmánie - země sýrů
Od srpna 1950 se už potuloval po tasmánských horách a pralesích. První roky se živil jako dřevorubec v Tarraleah, jako řidič buldozeru, dělník na stavbě silnice a přehrady, fotograf, krejčí, hrál s kapelou na tancovačkách. Prodával v Tasmánii auta, která v Melbourne kupoval jeho kamarád z Hnátnice Jarka Kočí, a také dovážel víno.
„Nepřestal však věřit svému snu – vyrábět sýry. Na začátku padesátých let minulého století byli Australané a Tasmánci zvyklí konzumovat pouze čedary a tavené sýry. Vyhnálek se rozhodl zaměřit na sýry speciální - ementál, gouda, eidam a romadúr, camembert. U tamních výrobců se zprvu s velkou vstřícností nesetkal. Udělal si průzkum výroby a trhu a zpočátku jen balil máslo a rozvážel mléko.
První sýrárnu vybudoval v roce 1954 v Marawah, avšak byla mu zamítnuta žádost o prodloužení licence,“ popisuje muzejnice Hanka Skalická. V roce 1955 začal naplno podnikat v oboru výroby sýrů. Postupně vybudoval v Burnie doslova vlastníma rukama největší sýrárnu na jižní polokouli Lactos, která již v prvním roce vyprodukovala 50 tun sýrů.
„Vsadil na kvalitu, rychlost a spolehlivost. Nejprve chtěl dělat všechno sám, později si vybral v Evropě spolupracovníky a získal tak pro australský mlékařský průmysl špičkové odborníky. V roce 1964, kdy Lactos produkoval již 500 tun sýrů, továrna vyhořela. Milan ji společně se svými spolupracovníky za několik měsíců obnovil do plné výroby. V té době vymysleli společně s Jugoslávcem Frankem Špegličem Lactomatic - automatický systém na výrobu sýrů. Byl to převrat pro sýrařskou výrobu, který měl odstranit tradiční dřinu. V roce 1970 se stal hlavním hitem Mezinárodního mlékárenského kongresu v Sydney. Patent Lactomatic byl prodán na 12 míst v celém světě,“ popisuje Hanka Skalická.
V roce 1972 projevila největší japonská společnost Snow Brand zájem o Lactomatic a po kratší vzájemné návštěvě byla navázána spolupráce. Roční dodávky Goudy do Japonska se zvýšily z 1000 tun na 4000 tun a do Ameriky z 250 tun na 1250 tun. Lactos se tak stal největším australským dodavatelem sýrů do Japonska a Ameriky. Sýrárna skvěle prosperovala, když 18. srpna 1977 vyhořela podruhé. Za necelý rok dokázal se svými spolupracovníky opět Lactos a jeho výrobu obnovit. Aby Milan Vyhnálek zajistil rozvoj sýrárny Lactos, procestoval téměř celý svět a navazoval obchodní kontakty. Byl skvělý obchodník, vyvážející svoji produkci nejen do blízké Austrálie, ale i do Japonska, USA a do Evropy. V té době měl pod sebou 300 lidí, spolupracoval s 250 farmáři a celkový obrat jeho firmy činil 20 milionů dolarů. Zároveň působil jako poradce australského ministra pro zahraniční obchod. To mu umožňovalo podrobně nahlížet do ekonomických záležitostí řady zemí jihovýchodní Asie, ale i Jugoslávie, Maďarska, USA a dalších zemí.
Na jedné z cest do Jugoslávie a Maďarska využil pozvání do Francie od pana Bongraina a domluvil se na prodeji Lactosu. Lactos byl prodán 11. února 1981 francouzské skupině Bongrain a Milan Vyhnálek pokračoval ve vedení ještě dva roky. Od začátku osmdesátých let začal Milan Vyhnálek uskutečňovat svůj další sen, který měl od roku 1975. „A to stavbu vzorové mléčné farmy, vybavené nejmodernějším zařízením na dojení krav. Otevřel ji v srpnu roku 1984, dal jí jméno Lacrum a byla to světová technologická špička, kam se jezdil ve své době dívat celý svět. Měla 2,45 hektarů a za hodinu se na otočném karuselu se šedesáti místy supermoderní farmy podojilo 600 krav a celou obsluhu tvořili pouze dva mladí zaměstnanci. Prodána byla v srpnu 1998 po 15 letech provozu,“ uvádí Hanka Skalická.
Nová sýrárna Mella, která přímo navazovala na stávající farmu Lacrum, zahájila svojí výrobu 18. 10. 1995. Velmi krátká cesta mléka přímo z mléčné farmy umožňovala to, že se mléko nemuselo zchlazovat před pasterací. Mella byla prodána 16. 9. 2003. Milan Vyhnálek prodal Lacrum a Melly i ze zdravotních důvodů po nešťastném zranění v roce 1998 a autonehodě v roce 2003.
Muž století
Milan Vyhnálek byl v roce 1985 vyhlášen tasmánským „Mužem století“. Jeho zásluhou se Tasmánie stala sýrařskou velmocí, jakými jsou Dánsko, Švýcarsko nebo Holandsko. Nevelký ostrov ležící jižně od Austrálie dnes vyrábí více druhů sýrů než Francie, podnítil i větší výrobu mléka. Předtím získal od anglické královny Řád britského impéria, dvakrát Řád Austrálie, ceny za dokonalost v celoživotní činnosti, cenu za pokrok a mnohé další ceny za kvalitu v soutěžích sýrů.
Po listopadu 1989 se často vydával na cestu z Burnie do rodného kraje. Snažil se pomoci mladé demokracii v ČR. Nakonec se rozhodl finančně podporovat stáže absolventů vysokých zemědělských škol na farmách a v mlékárenských závodech v Tasmánii i ve světě. První z 28 studentů byla jeho neteř Petra Škopová.
V roce 1994 byl Milan Vyhnálek jmenován doktorem honoris causa na Vysoké škole zemědělské v Praze, nejenom za to, co ve světě ve svém oboru dokázal, ale také za tuto velkorysou pomoc studentům. Ve stejném roce získal čestné uznání rektora Zemědělské univerzity v Brně Nummus Aureus, za rozvoj zemědělství a přátelství mezi národy. V roce 1998 čestnou cenu Gratias Agit od Ministerstva zahraničí za šíření dobrého jména ČR ve světě a v roce 2009 čestnou medaili od Agrární komory ČR.
Na rodné Hnátnice se nezapomíná
Kromě sýrů bylo jeho vášní létání na malých sportovních letadlech. Rád kempoval, potápěl se, lyžoval. Z letadla Meta Sokol, kdykoliv to bylo možné, pozoroval milovaný domov v Burnie a svou proslulou sýrárnu Lactos. Když mu bylo 32 let, oženil se v roce 1957 se svojí zaměstnankyní Elise. Má syna Milana Petra, a vnoučata Taryn (1989) a Cody (1991), kteří žijí v Tasmánii. Milan Vyhnálek na rodnou vlast v Tasmánii nezapomínal. Obci nechal ještě za komunistického režimu opravit varhany a v roce 1988 financoval návrat dvou zvonů. Jeden nese název Austrálie – Hnátnice a váží 63 kilogramů, ten větší se jmenuje Svatý Petr a Pavel a váží 460 kilogramů.
„Samozřejmě, že byl s takovým mecenášstvím rodáka, který byl v emigraci, problém,“ vzpomíná starosta Hnátnice Jiří Dušek. „Všichni v obci se tomu hrozně tehdy divili, a když se zvon v roce 1988 instaloval, bylo to tehdy pozdvižení, dnes už spíše legrace. Bylo totiž zapotřebí objednat jeřáb s dlouhým výsuvným ramenem a ten měl nejblíž státní podnik OEZ Letohrad. Ten pak skutečně vyzvedl zvony až na věž a pak se tradovalo, že tento podnik je jediný v republice, který má posvěcený jeřáb,“ usmívá se starosta. Dodává, že obyvatelé Hnátnice si slavného rodáka velmi váží. „Málokterá obec v zemi měla ve světě člověka, který byl takovým králem sýrů. Milan Vyhnálek naučil jíst sýry celé Japonsko a celý Dálný Východ. Vydal publikaci, na kterou jsme byli tehdy velmi pyšní, kde vzpomíná na obec a popisuje svůj obchod z republiky,“ říká starosta Jiří Dušek.
V květnu 2006 se Milan Vyhnálek vrátil zpět do vlasti a poslední léta dožil v penzionu v Ústí nad Orlicí. Pochován je na hřbitově ve své rodné Hnátnici u Letohradu.
Petr Broulík
