O rezonanci a kmitech vynucených u oken a lidí
Titulní ilustrační obr.: youtube.com, psychologie.cz - Ze seriálu "Ke kořenům našich vztahů"

O rezonanci a kmitech vynucených u oken a lidí

27. 3. 2018

Vážení čtenáři. Poslední dobou jsou, zdá se, opět aktuálnější stížnosti zejména politiků na nevhodné řeči a chování studentů, jen již není tak snadné jim zacpat ústa, jako tomu bylo například před čtyřiceti lety. Z této doby totiž pochází má dnešní vzpomínka na jednu moji vyučovací hodinu na stavební průmyslovce. Rád bych vám na ní ukázal, že i s hubatými studenty a studentkami bylo s trochou snahy možné najít společnou řeč. Tak, aby vyučovací hodina byla alespoň pro část studentů i pro učitele zábavná. Zároveň to vysvětluje, jak je možné, že jsem  při nízkém učitelském platu za obou režimů vydržel učit déle než třicet let. Prostě mě to bavilo. Každého ovšem ne. Nuže, posuďte sami.

V této třídě S3A je celkem 21 chlapců a 7 dívek. To je obvyklý a pro stavební praxi užitečný poměr pohlaví. Se samotným prospěchem chlapců to však už tak růžově nevypadá, což je trochu neobvyklé. Studentky jsou tentokrát v hodinách (a zřejmě i mimo ně) mnohem aktivnější. Projevují zájem a často se hlásí, takže si už pamatuji i jejich křestní jména. Bohužel u chlapců si v této třídě většinou nepamatuji ani příjmení, protože jsou ve stínu dominantních dívek. A to nejen co do vzhledu. Jsou všichni průměrní, něco jako „mouchy snězte si je“, nijak zvlášť se neprojevují. Jen student Bezděk opakuje ročník, jeho příjmení mi tedy utkvělo v paměti. Tak, … to bylo úvodem takové malé seznámení se třídou, abyste viděli, s jakým materiálem pracujeme. A můžeme se začít věnovat samotné vyučovací hodině, které je, jak možná víte, ve školství vymezeno pouhých 45 minut. Což se někdy jeví jako podceněné.

Právě probíhá hodina pozemního stavitelství. Na tabuli mám pečlivě technickým písmem napsané dnešní téma „Základy stavební akustiky“. Hovořím právě o neprůzvučnosti oken a o častých chybách jejich výrobců, patrně z neznalosti problematiky. Je to dost obtížné téma a snažím se studentům co nejvíce zjednodušit matematickou teorii, ale odborné terminologii se úplně nevyhnu. Á…už je to tady, někdo se hlásí. Je to Lucka. To bude zase nejspíš jen nějaká provokace, říkám si. A to se mi vzápětí potvrdí.

„Pane profesore, a co je to za sprosté slovo,  ten koi.. koi..koi..co?“

„Děkuji za věcnou otázku, slečno. Máte asi na mysli koincidenci.  Předběhla jste mě, zrovna jsem vám to chtěl vysvětlit. Pokusím se vám přiblížit situaci, kterou nejspíš znáte. Jste v bytě, máte zavřené okno a hluk z ulice vás celkem neruší. Ale přesto se někdy stane, že při určitém vnějším zvuku, třeba při průjezdu náklaďáku, se skla v okně rozdrnčí. Jenom někdy, při určité frekvenci vyzařovaného zvuku. A přirozeně, jen při jisté síle tlakové zvukové vlny, která skleněné tabule v okně rozkmitá. Pokud jsou obě skla ze stejného materiálu a stejně tlustá, mají i stejné kmity vyvolané a zvuk vysílaný se tím ještě zesílí. A to i v důsledku odrazů zvukových vln ve vzduchové mezeře mezi nimi. Teď vám nakreslím, jak a proč tomu pomůžeme,  když použijeme skla různě tlustá a tím i různě těžká.“

Počmárám tabuli barevnými křídami a pak s potěšením sleduji, že ani Vendulka ve druhé řadě si dnes nezapomněla doma barevné fixy. Studenti si obkreslují obrázky do sešitů,  čas však  letí a já  musím hovořit dál. „Teď tedy k tomu sprostému slovu, slečno.  Já jsem si ho nevymyslel, víte?“

„To my víme, dyť ty vymejšlíš jenom samý kraviny.“

Myslí si student v první lavici u okna. Sice nic neříká, ale kouká mu to z očí. Jak on se jenom jmenuje?  Ále, vždyť je to jedno. „ Přesný odborný termín pro toto časově souběžné kmitání zní takto“. A napíši na tabuli: Koincidenční efekt

„Možná se vám někdy přihodilo to, co mně. Vzal jsem jednou do ruky horký hrnec a upustil ho na zem. Koberec v té místnosti nebyl, hrnec se rozezněl, vlastně zazvonil. A prakticky v témže okamžiku rezonovala i jedna struna na kytaře, která visela na zdi. Struna H se rozezněla. Proč se ale nerozkmitaly i struny ostatní? Věděl by to někdo?“… Chvilku čekám…. Hlásí se Miluška. „ Ano, slečno, přišla jste na to?“

„ Měl jste v tom hrnci polívku a vylil jste si ji? Ale ten hrnec nebyl plný, že ne?“

„Výborně, slečno. Vaše úvahy směřují správným směrem. Vidím, že jste pochopila princip vlivu  frekvence zvukové vlny na výšku tónu. Kdyby byl ten hrnec plný, nezazněla by struna H, ale nejspíš struna A. Nebo také žádná. Dámy a pánové. Zjednodušeně si to můžete představit tak, že každý předmět z určitého materiálu je jakoby naladěn na určitou frekvenci - kmitočet zvuku. Dopadá-li na něj zvuková energie ve formě tlakové vlny, buď se jen přemění v energii tepelnou, anebo i mechanickou. V tom případě se předmět rozechvěje, začíná sám vysílat vlny a vyzařovat energii. Ať už je to struna kytary nebo tabule skla v okně. Mimochodem, nezdá se vám, že i člověk je jaksi nějak laděn a umí vnitřně rezonovat na některá vlnění, vysílaná jiným jedincem? Jako ten hrnec a struna, která se rozkmitala. Já bych řekl, že tomu tak je, vy ne?“

 Souhlasné přikyvování i úsměvy. To je milé. Jen ten zatracený čas kdyby tak neutíkal!  Mrknu na hodinky. Sakra, ukazují pořád stejně. Už se asi bude blížit konec hodiny. Vyučování přeruší hlášení školního rozhlasu… „Tak, kde jsme to skončili?“ Danuška se hlásí:

 „No přece s tím hrncem, strunou a námi.  To jako, že taky kmitáme?“

O rezonanci v nás a mezi námi
„ I to je někdy pravda, jak u koho. Ale fyzické kmitání osob jsem  zrovna neměl na mysli. avšak i zde platí základní fyzikální pojmy. Každý z nás přichází, i do vztahových  záležitostí, s určitou vstupní pružností, pohltivostí i odolností vůči vnějším tlakům. A pak již jen záleží na okolnostech. Třeba s kým se setkáme a co prožíváme. Máme-li štěstí a nalezneme spřízněnou duši, naše hezké zážitky to ještě znásobí. Jistě ten pocit znáte třeba z divadla, kina nebo koncertu.“ Pauza, musím se podívat na hodinky. No jo, zbytečně. „Kdybych měl pro rezonanci zvolit české slovo, řekl bych, že je to něco jako souznění. Současné jemné rozechvění. Také se přece říká, že jsme s někým naladěni na stejnou vlnu. A to můžeme být i my všichni, tady, při naší hodině. Když budete pěkně spolupracovat. Viďte studente!“  Ukážu na jednoho, který evidentně kouká do blba. 

„Hmmm“ 

 Ukážu tedy na jeho souseda. „A co Vy, souhlasíte se mnou?“ 

 „No jóóó“.

 Fakt to nemá cenu, vyvolávat v téhle třídě kluky. Ale aspoň mi svým osobitým způsobem dal  najevo,  že se mnou souhlasí, to je plus. Támhle Bezděk už zase kouká jinam a nedává pozor. „Poslyšte, pane Bezděku, proč koukáte z okna a mhouříte oči jako žlůva?  Vás to nezajímá?“

„Já už to znám.“

  „Vy opakujete ročník, ale opravdu si to ještě pamatujete z loňského roku?“

 „To né, my jsme to nebrali. Ale babička na to doma furt nadává.“

  „Vy máte babičku stavařku? A proč nadává, na co vlastně?“

  „No na tu Vaši inkontinenci.  Každej večer to posloucháme.“

 Ach jó, že já jsem se ho vůbec na něco ptal. Jsem snad nepoučitelný. Už to vzdávám. „No to musíte pochopit, pro starou paní musí být koincidence obtížné téma. Tak ji pozdravujte a ať se brzy uzdraví.“ To jsem z toho elegantně vybruslil!  Bez ztráty kytičky, záměny slov inkontinence a koincidence si nevšimli. Jsem dobrej! A už se nám hlásí Zdenička. To je hodná a vnímavá holka. No konečně snad popojedem.

„Mně se to přirovnání líbí, pane profesore. Je takové poetické, s  tou strunou Vaší kytary a strunou v našich duších. Až na ten hrnec, ten bych tam nedávala.“

 

„Jenže my nejsme v hodině literatury, neprobíráme poezii, ale stavební fyziku. Jestli jste si všimla, slečno. Hrnec jsem použil jen jako možný příklad zdroje zvuku“

 „Vždyť já vím, jen by se mi to bez něj líbilo ještě víc, i při fyzice.“ 

 Už to musím nějak utnout.  Ale hlásí se druhá Miluška. „Máte nějaký dotaz?  Tak, prosím, slečno“.

 „Mně se to taky nezdá… Kdo jako má tedy být ten hrnec?“
 
„Tady ve třídě jsem hrnec samozřejmě já. Ale vy nejste žádné pokličky na hrnec! Vy jste vnímavé studentky, možná i někteří studenti. Dozvídáte se ode mne nové a zajímavé věci. A protože se Vám to líbí, já to vycítím a mám z toho dobrý pocit. Když mně je dobře s vámi, vy to souběžně cítíte také. V tom je ten princip - je to časový soulad. Případně to ucítíte ještě i příště, při opakování. Bohužel i v negativním případě. To už by se ale nejednalo o soulad, nýbrž jen a jen o vaše kmitání, jednostranně vynucené. A to bych nerad. Ještě něco, slečno?“

 „Když mně by radši bylo líp někde jinde…“

„Tak si tedy představte jinou situaci. Jste někde se svým blízkým přítelem. On upadne na zem jako ten hrnec a zasténá. Vás to rozechvěje. Bojíte se o něj. Možná dokonce začnete kmitat, abyste mu sehnala pomoc. A to všechno znamená - co, slečno?  Znamená to něco moc hezkého. Že se máte rádi a že k sobě patříte. Stačí Vám to vysvětlení?“

„Stačí, ale to sem stejně věděla, že se milujem. I bez toho hrnce.“

„No dobře, dobře. To je fajn, že k tomu milování žádný hrnec nepotřebujete. Tak v tom pokračujte, já bych ale také rád pokračoval, jestli mi to, slečno, dovolíte. Potřebuji stihnout ještě jeden obrázek.

„Tak jo.“ 

 Kdo se mi to tam hlásí?  Ano, slečno, rychleji, prosím.“  V hloubi duše jsem  rád, že je to baví a hlásí se. S čímpak asi teď přijde Hanička? To je taky šikovná  holka.

„Pane profesore, už zvonilo.“

Podmíněný reflex vede mé oči k rozbitým hodinkám. „ To snad ne! Opravdu?“ Vzadu zase mává rukou Lucka. „ Copak ještě, slečno?“

„Pane profesore, Vám už to zase stojí.“

„No vidím, vidím a omlouvám se vám. Tímto končím dnešní hodinu, nashledanou a přeji vám hezký víkend. Příští týden opakujeme, budu zkoušet prostup tepla, tak se mi hezky připravte“ . Odcházím ze třídy a teplo prostupuje i mne samotného. Čemu se to vlastně pořád ještě smějí? Řekl jsem něco špatně? Jen těm mým věčně rozbitým hodinkám? Nóó , to je tedy sranda k popukání!  Musím si toho hodináře hned teď napsat do diáře…Zvoní na hodinu, teď už to nestíhám….

Přidávám doplněk pro poetickou dušičku studentky Zdeničky

Marnou jen láskou tlím

toužím ti strunu dát.

Svým tělem rezavým

navždy tě rozkmitat

 

Můj příběh
Autor: Libor Farský
Hodnocení:
(5 b. / 9 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Faldynová
Při čtení jsem omládla o čtyřicet let! Měli jsme matykáře, který taky uměl zpestřit výuku a měl smysl pro naše recese. A ze současnosti: Dcera učí etické dílny. Téma - alkohol. Zpětná vazba od studentů: Co se vám na přednášce líbilo? Odpověď: Lektorka. Co vám při přednášce chybělo? Odpověď: ochutnávky.
Libuše Křapová
Tý brďo, já jsem talent :-) Nebo je Liborek opravdu výborný učitel. Já jsem tu inkontinenci - totiž, pardon, koincidenci - pochopila
Lidmila Nejedlá
Liborku, byl jsi učitel s ohromnou trpělivostí, to je znát z tvého článku. Hezké vzpomínání.
Jana Kollinová
Borku, skvělý článek, který rezonoval s mojí vzpomínkou na školu i bez hrnce. Příklad houslí mi vybavil vtip ze školy: "Víš kdy máš problém? Když se začneš divit, proč mají housle na horní desce dva integrály," (dva otvory ve tvaru f (tzv.efa). Obdivuji s jakou láskou a citem píšeš o svých studentech, nevím, zda bych dokázala tak poeticky psát o svých profesorech, ale určitě byli stejně úžasní, jen si vzpomenout.
Marie Doušová
Libore dovedu si dost živě představit , co obnáší zaujmout žáky tak , aby jim něco z probírané látky utkvělo v hlavě.Můj manžel učil na průmyslovce elektrotechniku a někdy přišel ze školy dost vyčerpaný. Ale učil rád , jako vy a dodnes ho někteří studenti navštěvují a přicházejí si pro radu. Věřím , že jste za svoji učitelskou kariéru prožil mnoho zajímavých a krásných chvil se svými studenty. Hezky napsané a zábavné.
Dana Tomanová
Libore, už jsem Ti psala, že s tebou se studenti určitě nenudili :-)
Dana Puchalská
Pěkné počtení. Sice delší, ale moc se mi líbilo. A nuda to nebyla v žádném případě.
Libor Farský
Zuzko, máš pravdu, ale stačilo pár studentů, kteří pochopili (v tomto případě studentky pochopily), že mám smysl pro jejich humorné recese a bavili jsme se společně navzájem. Studenty na SŠ a VOŠ jsem oslovoval pane a slečno vždy, za obou režimů.
Zuzana Pivcová
No, jako bývalá učitelka, byť jen němčiny na jazykové škole, mohu potvrdit, že studenti, v mém případě dospělí, byli někdy pěkní lumpové a šťourové. Zvlášť, když jsem začínala a oni byli starší než já a ještě k tomu pánové. Nezapomenu na partu tří veterinářů, ti mi dávali! Tvé vtipné vyprávění je odrazem nelehkého postavení kantora ve třídě mladých, které to asi zrovna moc nebaví a hodinu si rádi zpestří. Jen se zeptám: V jaké to bylo době? Žes říkal studentkám Slečno? To bych chtěla zažít.
Věra Ježková
Borku, nádherný článek. Smála jsem se od začátku do konce. A jak píše Ivana, s tebou by mě fyzika snad i bavila (že bych ji pochopila, ovšem nepředpokládám). :-)

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.