Zprvu to je jen těkavý pocit, že se něco mění v jeho okolí, senior je obvykle ještě k sobě kritický a potlačuje svůj stav. Protože se pocit stává stále častější a vtíravější, nakonec se s jistým ostychem svěří někomu z rodiny.
„Představ si, že ten soused Vopička mi sem v noci chodí a krade věci!“ Je to naprosto nesmyslné, ale senior si je jistý! Začíná činit protiopatření, natahuje nitě, aby se pachatel chytil a poskytl důkaz. Sleduje souseda (nic netušícího), podezřívavým okem. Když o tom promluví s někým z rodiny, většinou to příbuzný odbude bagatelizováním: "Proč by to, prosím tě, dělal? To je nesmysl!"
Jenže senior se postupně dostal do osidel podezřívání a co je nejhorší, postupně uvěřil, že se proti němu chystá rafinovaný komplot, soused se chce zmocnit jeho stříbrných příborů nebo sbírky známek. A soused, aniž by tušil, co se děje, postupně hraje centrální roli v životě seniora, která může přerůst až do obavy o život. Ten soused se přetvařuje!
A tady může dojít k postupnému narůstání paradoxních prožitků. Soused mu přes stěnu pouští do bytu pachy, jedy, paprsky, kterými ho chce oslabit nebo přímo nepozorovaně zabít. A je zbytečně seniorovi vysvětlovat, že se mýlí a že něco takového se reálně neděje. Každé vysvětlení je pro něco naopak důkazem, že situace je závažná a všichni jsou proti němu!
Zažili jsme případ, kdy si senior ve sklepě natřel všechny brikety tixotropní barvou, aby měl důkaz, že mu soused krade topivo! Nemá smysl hledat logické důkazy a přesvědčovat, je to v efektu stejné, jako byste chtěli přesvědčovat diabetika, aby si snížil jen tak hladinu krevního cukru...
Tato porucha, která se v seniorském věku objevuje, se řadí mezi závažné poruchy myšlení, blízké duševní chorobě. Současná medicína je schopna takové potíže velice snadno řešit. Podle našich zkušeností postačí po čase jediná tabletka léku a senior zase prožívá plnohodnotný život, zbaví se i obav a úzkosti. Je tedy na místě, aby se nejbližší rodina a přátelé zajímali o podobné signály a odborník mohl včas zasáhnout.
Platí, že čím se senior dostane do péče odborníka, tím snadněji svůj stav zvládne! U každé nemoci platí, že je třeba ji léčit v akutním stadiu a nenechat ji rozvinout do chronického stadia. Obava ze stigmatu psychiatrie není na místě.
MUDr. Jan Cimický, CSc. se narodil 23. února 1948 v Praze.
Roku 1972 dokončil studia na Fakultě všeobecného lékařství University Karlovy v Praze, o pět let později obhájil doktorát na universitě v Paříži a stal se jejím zahraničním asistentem, v roce 1983 pak obhájil kandidátskou práci na lékařské fakultě v Praze. Od roku 1972 působil v Psychiatrické léčebně v Bohnicích, od roku 1981 do roku 1996 jako primář. V témže roce otevřel Centrum duševní pohody Modrá laguna, kde působí dodnes. Zabývá se především vlivem umění na člověka a obranou proti stresovému selhání, o čemž přednáší na různých odborných fórech u nás i v zahraničí. Je členem francouzské a italské psychiatrické společnosti, přednáší pravidelně ve Strasbourgu pro EUROCOS. Od roku 1987 se aktivně zabývá i akupunkturou. V literární oblasti je členem rady Obce českých spisovatelů a předseda české asociace autorů detektivní literatury. Je autorem řady prozaických i básnických knih, i překladů z francouzštiny.
