Werich znal Vysoké Mýto od roku 1934, kdy mu karosář Sodomka upravil jednu z Tater. Dokonce právě díky Janu Werichovi vzniklo po válce ve Vysokém Mýtě rybolovné zařízení s devíti rybníčky a líhní. Kvůli ní totiž umělec uspořádal v roce 1948 dva velké koncerty orchestru Karla Valcha, sester Allanových a Rudolfa Cortése. Přijeli vlakem a odváželi si po benefici do Prahy spousty ryb. Výtěžek ve výši asi sto tisíc zase posloužil právě rybářům. Rybářský spolek mohl na tehdy velké zahradě, kterou za Mýtem koupil, vybudovat umělou líheň. Každý rybář na ní musel poté odpracovat padesát dobrovolných hodin. Na koncerty si pamatuje pamětník Jaroslav Ptáčník.
„Konalo se to na místě budoucí rybárny, pomáhal jsem tam přinášet lavice a sháněli jsme židle. Byla tam spousta lidí, rybníčky byly úplně obsazený a velká šou. Vybrali spoustu peněz. Sám Werich tam předváděl třeba úryvky z muzikálu Divotvorný hrnec, který si s Voskovcem přivezli po válce z Ameriky. Strašně jsme se nasmáli,“ říká Jaroslav Ptáčník.
Jana Wericha ve Vysokém Mýtě pamatuje hodně šestaosmdesátiletý emeritní učitel dnešní vysokomýtské vyšší odborné stavební školy Jiří Muzikant. Poprvé se se slavným hercem viděl v roce 1947 jako sedmnáctiletý mladík a až do šedesátých let ho provázel po rybářském revíru a byl svědkem řady zábavných příhod. Pár vzpomínek má na Wericha i dnes pamětník Jaroslav Ptáčník z Pardubic, který v Mýtě vyrostl a právě k jeho otci si chodil Jan Werich pro povolenky k rybaření.
„Já jsem ale tehdy studoval na brašnáře v Třebechovicích, tak jsem ho moc nezažil. Na ryby s ním chodil hlavně můj brácha Vašek a táta. Brali ho třeba ke Kašparovu mlýnu, to byl chráněný úsek. Tam vždycky nachytali pstruhy, on byl čistě pstruhař. Otec často vzpomínal, jak Jan Werich občas u rybaření usnul a táta o něho odháněl kloboukem komáry, aby Werich mohl v klidu dřímat,“ vzpomíná Jaroslav Ptáčník.
Werich lovil na různých místech a také v místě, kde bylo diplomatické pásmo a nesměl tam nikdo jiný než diplomaté a vzácní hosté. Jezdil sem lovit třeba po válce americký velvyslanec Laurence A. Steinhardt. „Tehdy jsem tam byl s Horníčkem a Werichem někdy mezi květnem a červnem. V této době bylo vždy kvanta jepic. To je nejkrásnější pstruhová sezóna, protože jak jepice hynou a plavou na hladině pstruzi po nich jdou. Já jsem tam zasekl pstruha tak kilo a půl a Horníček, že mi ho podebere. Upozorňoval jsem ho, že musí podebrat směrem od ocasu, nebo o něho přijdeme. Ale Horníček byl na něj tak žhavý, tak tím podběrákem zajel a urazil vlasec. Pstruh pomalu odplouval a v tu chvíli přicházel Werich, který to vše viděl. Horníčka sjel příšerným způsobem,“ směje se Jiří Muzikant.
Werich si vždy vezl ve svém buicku do Prahy z Mýta většinou spoustu ryb. Ty mu Jiří Muzikant občas vykuchal ještě u řeky a obložil kopřivami. „Aby to všechno domů dobře dovezl. Buicka dostal od Voskovce. V červnu v roce 1956, když jsem končil vysokou, přijel Jan Werich opět na pstruhy. Otec byl tehdy ředitelem osmileté základní školy a neměl čas, proto poslal s Werichem rybařit mne. Když jsem sedl do buicka, tak jsem bouchl dveřmi. A Werich: Mladej, to není český auto. S tím se nebouchá,“ vzpomíná pamětník. „Pak jsme jeli pro gáblík, jak Werich zavelel. Tady v jednom roháku u litomyšlské brány měli manželé Žižkovi obchod s lahůdkami a vinárnu. Do toho lahůdkářství dávali někteří rybáři ulovené pstruhy. Werich se tam vřítil a lidi měli haló. A Werich zahalasil: Paní Žižková, máte tady nějaké pstruhy? Dnes se mnou jede mladý Muzikant a tak my nic nechytneme. Říkal jsem mu: Mistře, trochu mne urážíte. Na tom pásmu, kam jedeme, chytneme tolik ryb, že to ani neuvezeme,“ směje se veselý penzista.
A měl pravdu. Werich spával v hotelu U Tejnorů. Tam se s ním scházeli rybáři a členové spolku.
„Jednou tam byl i s Rudolfem Cortésem. Pod Vajmarovým mlýnem byl tříkilový duhák a Werich se na něho chystal. Jenomže Cortés vstal o půl šesté a s Vaškem Ptáčníků. Cortés ho chytl, přines ho do hotelového pokoje a zamával tím rybím ocasem Werichovi před obličejem,“ směje se Jiří Muzikant. Devadesátiletý Jaroslav Ptáčník dodává, že v místech, kde pstruha Cortés chytil v místech, kde do Loučné ústila odpadní roura z nemocnice. „A ty ryby byly cítit léky. A tak když Cortés Wericha vzbudil, Werich si zacpal nos a hnal ho, že ta ryba smrdí,“ vzpomíná pan Ptáčník.
Werich jezdil do Vysokého Mýta často, jeho první kroky ve městě mířily právě k Muzikantům. Otec Jiřího Muzikanta, který se jmenoval Norbert, ale Werich mu říkal Berto, vždy vytáhl koňak.
„Jeden mu tak chutnal, že řekl: To je opravdu dobrý pití, Berto. Podívej, já si tady udělám čárku, abys mi to do příště nevypil,“ baví se nad vzpomínkami Jiří Muzikant. „Werich byl samá sranda. Byl velmi příjemný. Večery U Tejnorů byly hodně veselé a chodil chytat mezi lidi, na diplomatickém pásmu chytal jen výjimečně. Nebyl to žádný snob.“
Jaroslav Ptáčník zase vzpomíná, že jeho maminka vždy Werichovi pekla buchty. „Werich prý vzpomínal, že mu buchty naší mámy moc chutnaly. Vždycky, když měl přijet nebo tu byl, tak máma pekla,“ říká.
Když otec Norbert Muzikant dopisem gratuloval v roce 1963 Werichovi k udělení titulu národní umělec, tak mu slavný herec telegramem odpověděl: „Mily Berto, dekuji ti za tele. Vymenim narodniho umelce za dobry kadrovy posudek,“ směje se Jiří muzikant a dodává, že otec jednou navštívil Wericha v Praze v jeho domě na Kampě.
„Několikrát byli naši před válkou i v Osvobozeném divadle. Na těžké Barboře a tak. Jednou tady byl Werich i s dcerou Janou a s ní jsem byl chytat raky. Bývalo tady spousta raků. Chytali jsme je na žáby, za což by nás nyní ochranáři ukřižovali. V koších jsme je posílali do Prahy do dvou prodejen lahůdkářství. Rybářský spolek z toho měl peníze. S Janou Werichovou jsme jich za odpoledne nachytali asi čtyřicet kilo. Z některých Werichovových návštěv v Mýtě existují fotografie,“ vzpomíná Jiří Muzikant. Ale nejvíce ho nadchl Werich, když přivezl v padesátých letech jednou Ljubu Hermanovou a Horníčka. „Tehdy jsem byl z toho celý pryč, že jsem se s nimi setkal,“ vzpomíná.
Na Wericha pamatuje také jako dobrého střelce. „Jednou sem přijel na ryby, ale už dopoledne měl nachytáno, tak co odpoledne? Půjčili jsme mu kozlici a šli jsme s ním na koroptve. Tak za odpoledne střelil pětadvacet koroptví. To bylo možná naposledy, kdy Jiří Muzikant Jana Wericha viděl.
Petr Broulík pro portál i60
