Ztracenka
Foto: autorka

Ztracenka

10. 2. 2018

Ztracenka je v tom zcela určitě nevinně, ale jisté je, že odstartovala sérii pro mě nepochopitelných příhod spojených právě se ztrácením. Je to přívětivý penzion v ještě přívětivější krajině, který jsem si vybrala pro prodloužení pobytu při setkání i60 na jaře 2016 v Jeseníkách. Leží v ohybu silnice mezi Šumperkem a Rýmařovem. 

Vzpomněla jsem si na Ztracenku právě včera, kdy jsem se vracela z procházky a zjistila, že mám v kapse jen jednu rukavici. Procházku jsem si na to konto prodloužila téměř o polovinu. 

A jelikož tato ztráta není ojedinělá a má zapomnětlivost mě snad už ani nezlobí, spíš přijde k smíchu, pokusím se nastínit vám retrospektivu mých ztrát z poslední doby.

Spěchala jsem v pátek udýchaná domů z procházky k nástupu hlídací vnoučecí služby. Když si po dvou hodinách syn přišel vnoučka vyzvednout, viděla jsem ve výtahu, že malý drží v rukou moji čepici. Udivilo mě, že se mu tak zalíbila, že si ji odnáší, ale bylo mi řečeno, že ji objevil ve výtahu, kde ležela, už když vnoučka přivážel. Mezitím byl venku i manžel a viděl ji taky. Jenže nikdo si pruhovaného kulicha nespojil s mojí hlavou. Tak se vozil ve výtahu nahoru i dolů přes dvě hodiny.  Naštěstí nebyl atraktivní natolik, aby si ho někdo přivlastnil. 

V sobotu jsem šla s vnoučaty bruslit na stadion. Do kapsy v bundě jsem vložila dvoustovku. Před stadionem kapsa zela prázdnotou. Celkem bez naděje na úspěch jsem se vydala po stopách zpět, ale měla jsem štěstí. Proti mně kráčela rozhlížející se slečna a žmoulala v ruce cosi, co mohlo být bankovkou. Když viděla můj pátravý pohled, hned se ke mně hrnula. Málem jsem ji objala a bruslení bylo zachráněno. 

Po zaplacení vstupného mi zbyly dvě dvacetikoruny. Šla jsem dětem do automatu koupit horkou čokoládu za 15,- Kč. První pětikorunu, která zacinkala o dno přihrádky na vrácené mince, jsem si vybrala. Druhou jsem tam zapomněla.

A právě tento sled událostí mě vrátil do vzpomínek na Ztracenku. Moje ztráta největší se totiž odehrála právě na setkání i60 v Loučné. Na přehradu Dlouhé stráně jsem si vezla v každém uchu jednu zlatou náušnici, dárek od manžela k pětapadesátinám. Z přehrady odjíždělo jedno ucho bez ... Komupak asi přinesl ten zlatý kroužek se třemi kamínky radost?

Taky už asi rok hledám plavky. Moje oblíbené fialové plavky s červenými lemy a nápisem Slazenger vždycky vymáchám, usuším a vrátím do koupací tašky. Jednou tam prostě nebyly. A nejsou nikde v bytě. Na to dám krk. Že bych si nevšimla, že je odvál vítr ze šňůry? Nevím.

Nedávno mi během pečení najednou odmítla sloužit do té doby poslušná oranžová chňapka s bílými puntíky a odebrala se nepozorovaně neznámo kam. A právě tady a teď se hodí, abych ocenila přátelství a pospolitost i60, protože když jsem se s trápením s uprchlou svěřila plénu zdejšího chatu, na redakční setkání mi Eva Mužíková do Prahy přivezla vlastnoručně ušitou puntíkovanou chňapku. Té starší neposlušnici to sice trvalo, než se odhodlala k návratu, ale přece jen jí asi byla hanba a také ji možná plechy trochu tlačily, protože při jejich vyndávání  ze šuplíku pod sporákem se nepříliš ochotně, ale přece pustila a celá placatá z plechového sevření se vrátila na svůj háček.

Cestou na náměstí na novoroční ohňostroj jsem vytratila rukavici. Tma černé prstíky schlamstla okamžitě a bez náhrady.

Skříňka č. 106  v šatně aquaparku ve Slaném spolykala fleecovou šálu. Že ji žaludek nebolel ... 

Tak to je zatím všechno, leč nepochybuji, že další ztrátové záludnosti jsou ve střehu a číhají. A jak to máte vy?

Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 15 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Alena Tollarová
Když jsem článek poslala do světa, vzpomněla jsem si ještě, jak jsem při odchodu z bazénu nemohla najít permanentku. Naštěstí ji měla paní v recepci, protože jsem ji nechala ležet na lavičce u skříněk a někdo ji odevzdal. Ach jo. Jinak jsem ráda, že nejsem "ztracenka" sama a děkuji, že se se mnou dělíte o vaše ztráty i nálezy.
Elena Valeriánová
A teď se bavím čtením komentářů.
Elena Valeriánová
Musela jsem se přihlásit. Aleno, hezky si mě pobavila. Tak krásně vtipně napsané, kdo by se nezasmál, když trpí někdo jiný. Leč, neboj se, děvče milé, nejsi v tom sama. Dnes večer Honza hledal své náramkové hodinky. Podezříval dokonce i mě, že je mám u počítače! Nevím na co bych ty cibule potřebovala, když na "kompjůtru" mám čas. Hodinky byly na svém místě, jemu se ale neukázaly, potvory. Já hledala teplé podkolenky do pohor. Nikde nebyly a to doma zase až takový nepořádek nemám, fakt! Dnes, když jsem si brala složené šusťáky pod nimi na mě jukly ty podkolenky, sláva! Jedna ztráta mě, ale fakt mrzela. Dostala jsem od kamarádky malého skleněného andělíčka, aby mě ochraňoval. Nosila jsem ho v kapse kabátu. Chtělo se mu lítat a byl pryč. Naštěstí, vyklouzl jen pod sedadlo v autě a manžel ho objevil. To bylo radosti ze shledání, teda jen z mé strany, andělíček se tvářil neutrálně. A teď řeším - kde jsem jen dala ten studijní průkaz ...
Zuzana Pivcová
Alí, myslím, že v tomto ohledu jsi jako moje dvojče. Akorát, že neznám Ztracenku, a tudíž jí nemůžu ani v nejmenším připsat nějaký podíl na mých ztrátách. Mně doslova věci přicházejí a odcházejí, tedy končí ve ztrátách bez nálezů. Bohužel mnohdy i věci cenné - mobil, dioptrické brýle, fotoaparát, nově zakoupené oblečení v igelitové tašce, množství rukavic, čepic a deštníků. Jednou jsem nechala v metru i kameru, ale na tu se dojela sestra vzápětí zeptat na tehdejší konečnou - Nádraží Holešovice, a opravdu ji zázrakem dostala zpět. Jednou jsem nechala v autobuse nákupní tašku a po vystoupení jsem pak utíkala na konečnou a dokázala jsem tam doběhnout dřív, než jel autobus nazpět. Taška tam byla, ale po nástupu ji před mýma očima sebrala nastoupivší bezdomovkyně, které jsem ji za účasti řidiče doslova vyrvala z rukou. No, zážitky. A dne mě rozesmála sestra vzpomínkou, že jsem prý v první třídě zapomněla ve škole školní tašku a přišla domů jen tak. To už jsem si nepamatovala. :-D
Lenka Hudečková
Aleno, hezké vyprávění, které mi připomnělo, že jsem vloni někde v Liberci před panelákem u taťky ztratila čepici, svou oblíbenou a taky už rok nemohu najít šátek na krk, těch mám ale naštěstí asi 30, tak mám kam sáhnout pro jiný. Ovšem takovou čepici jsem měla jen jednu, koupenou kdysi v Infocentru na Modravě. A tak mě mrzí, že ji už nemám...a když píšeš o chňapce, tak se mi nedávno ztratil z chňapky magnet, prohledali jsme s Jiříkem celou kuchyň, pozvedali hrnce, plechy... a nakonec ji Jirka našel asi po měsíci v troubě :-) na stěně.
Lidmila Nejedlá
Některé ztráty ale naštvou. Ve Strážnici u kostela jsem zapomněla fungl nové dioptrické brýle. Psala jsem dokonce na místní úřad, zda je tam někdo neodevzdal. Neodevzdal! Rukavic jsem ztratila kupu. Tomu se, Alí, také směji.
Věra Ježková
Ali, moc hezké, přímo ze života. Věci moc často neztrácím, ale znervózní mě např., když několik minut nemůžu najít ovladač na televizi, kterou chci přepnout na jiný program. Taky je nepříjemné hledat brýle bez brýlí. Když se převlékám, odložím je (vím, že nesmím tam, kam bych si mohla nevědomky sednout) a za minutu nevím, kam jsem je dala.
Marie Seitlová
Ali, znám Tebe i Ztracenku. Mrzí mě, že jsi náušnici ztratila zrovna u nás v Loučné, ale zase jsi tam poznala nové lidičky z ička. Někdy nám věci mizí, ale to důležité zůstává. Já si často v takových chvílích říkám "Když nejde o život, tak jde o ..... . Přeji, aby jsi letos již neměla ztrátový rok.
Jana Šenbergerová
Chachacha! S tímto faktem jsem se musela smířit už dávno. Nehroznější jsou ztráty paměti. Zatím se ke mně pořád ještě vrací, ale bojím se, že jednou zmizí stejně záhadně, jako spousta věcí, které nemohou být jinde, než v bytě, a přesto nejsou k nalezení. I když je hlava jako prostor ztrát mnohem menší, ztráty, které jí proběhnou, mohou být i nevratné. To vyznívá příliš pesimisticky, ale když si představím, s kolika novými lidmi se budu denně setkávat, zas mi to tak hrozné nepřipadá. Jen těch lidí je mi trochu líto, když mě budou muset 10x za půl hodiny přesvědčovat o tom, že jsou moje dcery, vnoučata, ... Nakonec i tohle je život, i když trochu jiný, než na jaký jsme zvyklí. Článek se mi moc líbí, a dokonce si pamatuji i to, jak vypadá osoba, která ho napsala. :-)
Blanka Macháčková
Líbí se mi, že vaše zapomnětlivost vás už nezlobí, ale přijde vám k smíchu. Je to optimální řešení, protože s tím stejně člověk nic nenadělá. Je to prostě tady!

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.