Co říkat, když je zle?

POhladit slovem i doslova a říct - jsem tu, až budeš chtít .

Takové situace jsou jistě velmi obtížné – pro obě strany. Všechny níže uvedené reakce jsou moudré.

Mě vytáčí a vůbec neuklidňuje věta:Drž se!

Já jsem se, kromě manžela a syna, starala o tchána, který měl rakovinu konečníku. Měl vývod. Zemřel. Za rok po jeho úmrtí se mi narodil druhý syn. Když měl můj mladší syn 4 roky a starší 12 let, onemocněla jsem klíšťovou encefalitidou a meningitidou. Byla jsem čtyři týdny v nemocnici a potom další tři měsíce v domácím ošetřování. Manžel měl hrůzu z toho, že zemřu a on se bude muset sám starat o dva kluky. A sousedky mu nosily buchty, palačinky, bábovky, prostě to, co si myslely, že jako muž nedokáže dětem připravit. Já jsem se uzdravila, zaplaťbůh, nemám žádné následky, ale projevila se nemoc u něj, rakovina prostaty, která generalizovala do čelní kosti, do kýčlí. Byl ode mne starší 13 let, zemřel, když mně bylo 43, staršímu synovi 15 a mladšímu 7. Nikdy mne nenapadlo někomu si stěžovat, někde brečet, a už vůbec bych to nedávala na veřejnost. Peníze jsem tehdy neměla, pohřeb jsem pro veřejnost neudělala. A lidé, kteří se dozvěděli, že mi manžel zemřel, chovali se různě, ale je pravda, že nikdo neví, co by měl říct, nebyl v takové situaci. Pamatuji si jen jednu ženu, která mi řekla: Potěš vás pánbůh, děvče. A přežila jsem to, přestože mi nepomohl nikdo z rodiny, ani jsem nechtěla, dům, který jsme s manželem postavili, byl nesplacený, splácela jsem půjčku ještě pět let, dům jsem udržela, synové oba vystudovali i střední i vysokou školu. Ta čtyřiašedesátiletá paní už určitě takové existenční problémy nemá. Proto asi o sobě víc přemýšlí.

Když mi před dvěma lety doktoři řekli diagnózu, bylo to těžké, moc těžké. Nejsem žádný geroj a nemohu si o tom všem lehce povídat. Co mě uvádělo v zuřivost, tak byla věta "to bude dobrý!". Jako bych měla rýmu. A to fakt rýma nebyla.

V životě se vždy musíte spoléhat hlavně na sebe , neboť jakákoli pomoc od blízkých, někdy nemůže pomoci.Snažím se pomáhat skutky a vím , že stejně je to na člověku samém , jak si s tím poradí.

Myslím, že je důležité nezůstat osamoceni a říci si, co chceme.Jestli mlčet nebo se vypovídat.

To je opravdu situace na "babo raď". Dědek jako já poradit neumí.

Nikdo se nemůže vžít do situace toho druhého. Dovede si ji možná trochu představit, pokud sám už něco obdobného zažil. Někdo o radu stojí, jiný ne. Někdo radí rád, jiný to neumí, i když třeba smutek toho druhého určitým způsobem spoluprožívá. Myslím, že nakonec je každý ve svém smutku stejně sám a buď se s ním srovná nebo ne. Bohužel i bohudík.

"Lidé, kterým jsem to řekla, mi totiž připadali bezradní." Ve zcela normálních situacích, které mohou postihnout kohokoliv z nás, jsme opravdu bezradní. Učíme se totiž spoustu zbytečností, ale tomu, co je pro život opravdu důležité se nejen vyhýbáme, ale pokládáme to za tabu. Pak se nedivme. Nakonec stejně platí, co bolí, to přebolí. Někdo si dokáže své neštěstí "hýčkat" do konce života. Tak to prostě je, přistupujeme k životu po svém. Někdo se potřebuje vymluvit, jiný být litován a opečováván, jiný je raději v klidu sám.