Nemám auto, neřídím. Je to problém?
Ilustrační foto: ingimage.com

Nemám auto, neřídím. Je to problém?

21. 7. 2017

Celý život nepotřebovaly řídit auto. Vozil je partner. Když ovdověly, mají problém. Takových žen je mnoho. Dnešní seniorky jsou poslední generací žen, ve které nebylo běžné být řidičkou.

Osmasedmdesátiletá Eva nedávno ovdověla. Její muž zemřel náhle na infarkt, byl stejně starý jako ona, žili spolu téměř padesát let. Ona se starala o domácnost, o zahradu na chalupě, ráda vařila. On měl pod palcem finance, placení účtů, ještě po sedmdesátce si přivydělával jako překladatel. „Jiří byl vždy muž, hlava rodiny, zkrátka chlap, kterého mi kamarádky záviděly. Byl trochu panovačný. Byla jsem zvyklá, že rozhoduje o všem. Kdy a kam se pojede na dovolenou, co se koupí a co ne. Vyhovovalo mi to, byl na něj spoleh. Ale co bylo hlavní, řídil auto. Já ne. Bylo to symbolické vyjádření našeho způsobu soužití. On řídil, já se vezla,“ vypráví.

Po jeho smrti jí zůstal byt v Ostravě, chalupa v Beskydech, něco málo úspor a deset let staré auto. A velké starosti. Nemá řidičák. Auto je jí k ničemu. Jenže se nemá jak dostat na milovanou chalupu. Autobus od ní stojí daleko, s taškami s nákupem k ní od zastávky dojít pěšky nezvládne. Nemá si ani jak zajet do supermarketu na větší nákup, jak byla zvyklá. „Najednou je pro mě problém přinést domů větší balení pracího prášku. Byla jsem zvyklá nakupovat úsporně, větší balení, ve slevách. Vždy jsme jeli na nákup autem a pak měli klid. Teď tahám tašky každý den a stále mi něco chybí. Chalupa chátrá, nemám k ní jak dojet. Auto je mi k ničemu. Nikdy by mě nenapadlo, že se mi jednou tak vymstí to, že jsem si neudělala řidičák, i když mě k tomu dcera stále nabádala,“ vypráví Eva. Její dcera žije v Praze, takže je odkázána sama na sebe.

Podobných případů je hodně. „Jedná se zřejmě o poslední generaci žen, pro které nebylo naprosto běžné řídit auto, jako je tomu pro současné mladé ženy,“ říká psychiatrička Tamara Tošnerová, která se zabývá psychickými problémy seniorů. „Dnešní ženy mladého a středního věku jsou mnohem více samostatné, méně závislé na mužích. Řízení auta je pro většinu samozřejmostí, v mnoha rodinách jsou dvě auta a ženy jsou zručné řidičky. V seniorském věku už nebudou mít takový problém, jaký nyní řeší jejich matky, které byly mnohem více závislé na mužích,“ míní.

Ano, když byly mladí lidé v dnešním seniorském věku, neexistovalo, že by v rodině byly dvě i více aut. „Zírám, když vidím, jak je dnes pro mladé řízení auta běžné,“ říká sedmdesátiletá Elena z Opavy. „Syn má auto, jeho žena má další auto, nedávno pořídili postarší vůz i devatenáctileté vnučce. Udělala si řidičák a hned dostala autíčko. Na jedné straně jsem to brala jako zbytečný přepych, na straně druhé mi dochází, že tyhle mladé ženy se jednou nedostanou do stejné situace jako já, která řídit neumím. Řidičák jsem si sice udělala, ale manžel mi auto stejně nikdy nepůjčil. Svou milovnou škodovku si tak opečovával, že by nesnesl, abych mu s ní někam vyjela. Za našich mladých let bylo auto něco luxusního, byť šlo o obyčejnou škodovku. Dnešní mladí lidé auto berou jako běžnou spotřební věc. Půjčí si na něj, pak ho prodají a zase si půjčí na další,“ vypráví Elena, která je rovněž neřídící vdovou. Jednou z těch, která tak trochu závidí dnešním mladým ženám, že jsou mnohem méně závislé na partnerech.

Má pravdu. Jen si vzpomeňme, jak muži, kteří jsou nyní v seniorském věku, svá autíčka milovali, starali se o ně, dopřávali jim teplo a péči v garážích. „Můj žigulík byl můj miláček a miláček se nepůjčuje,“ říká se smíchem třiasedmdesátiletý Stanislav. „Při představě, že ho žena někde odře, jsem šílel. Nepůjčoval jsem jí ho, stejně neměla kam jezdit. Tehdy ženy nejezdily na velké nákupy, nebyly supermarkety. S naším žlutým žigulíčkem jsme jezdili jen na výlety, na návštěvy k příbuzných, třikrát jsme si vyrazili do Maďarska. Ale nebylo běžné stále někam popojíždět po městě, jako to lidé dělají dnes,“ vzpomíná.

Ve vyšším věku je pro většinu lidí hodně obtížné si řidičský průkaz udělat. A ti, kteří ho z mládí mají, ale řadu let neřídili, často mají problém vyjet do současného velkého provozu, na který nejsou zvyklí. Zkrátka, taková zdánlivá maličkost, nad kterou člověk celý život nepřemýšlel, se ve vyšším věku může stát pořádným problémem. Ještě že existují případy jako je ten následující. V jednom ostravském činžáku žije pět vdov. Postupně ovdověly a stejný osud z těchto sousedek vytvořil kamarádky. Pomáhají si navzájem různými způsoby. Jen jedna z nich řídí auto. A tak vozí ty ostatní na velké nákupy, dělají si sem tam víkendy na chatě další z nich. Letos o prázdninách se chystají na pár dnů na jižní Moravu. Skládají se na benzín, na opravy auta, zkrátka hýčkají si ho, protože je jim jasné, že bez něj by měly život složitější.

ovdovění řidiči
Hodnocení:
(4 b. / 4 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jitka Caklová
Řidičák na motorku jsem dělala v 18ti a na auto o 10 let později. Dokud byly děti malé, nemít auto a řidičák, problém by to byl, obzvláště na venkově. Když děti odrostly, řídila jsem zřídkakdy, bylo pohodlnější se nechat vozit a do práce jsem jezdila "sockou". Dnes pro trvale nepříznivý zdravotní stav manžela, by to byl opět problém a podstatně větší, než v mládí s malými dětmi a na venkově obzvláště.
Lenka Brejníková
Řidičák jsem dělala v 35, na druhé mateřské, a hned jsem měla svoje auto, staršího fiatka pro sebe a dvě malé děti ideální. Na manželovo auto ani pomyslet, dělalo mu problém půjčit mi svůj volant i o dovolené, když se jelo třeba do Norska a ta trasa je na jednoho řidiče docela dlouhá. Dodnes nevím, co si o mně myslí, ale v 50 jsem si absolvovala kondiční jízdy a nechala si koupit motorku - choppera. Jezdím si na ní pro radost, jen po okrese, dál nemám potřebu. Ale jsem rozhodnutá, že v 70 řidičák odevzdám a přijmu skutečnost, že už na to nemám.
Jana Šenbergerová
Už nejmíň 10 let žiju bez auta a jde to. Jinak než s autem, ale to mi nevadí, naopak mi to otevírá jiné obzory. Moc ráda cestuji veřejnou dopravou. Baví mě sledovat ten cvrkot na nádražích, v autobuse, ve vlaku, ale i v tramvaji nebo trolejbusu, když jsem v některém větším městě.
Marie Ženatová
Na Pionýru jsem jezdila od 14 let, pak jsem si udělala i řidičák. Na střední škole jsem získala řidičák na motorku, na té jsem také hodně jezdila... A v mém prvním zaměstnání bylo kolem kanceláří stále postaveno dost motorových vozidel, takže když jsem potřebovala někam rychle do okolí jet, vždy jsem do něčeho sedla a jela - ať to byly motorky, traktory, jela jsem i nákladním autem... Když jsem se vdala, tak po 11 letech jsme si koupili auto, ale řídil jen manžel - podle něho žena za volant nepatřila. Když těžce onemocněl, auto už se prodalo, já v 56letech ovdověla a od té doby jsem už 15 let bez auta a zatím to klidně zvládám. Kam jsem potřebovala jet, tak jsem využívala vlaky, autobusy, občas mne někam vzaly moje děti. Ale v posledních letech nejvíc chodím pěšky - hlavně do obchodů - vezmu batůžek na záda a jdu 3 km tam, 3km zpět a vždy si trochu počítám nákup na kg, abych to unesla - jdu pomalu, vnímám okolní krásnou přírodu, zastavím se se známými lidmi a je mi tak hezky. Ale stále pokorně děkuji Pánu Bohu, že zatím mohu dobře chodit jak na nákupy, na vzdálený hřbitov tak i do lesa a na delší vycházky s vnoučaty nebo se známými... A na občasný velký nákup mne vezme dcera nebo syn, čemuž jsem moc a moc ráda...
Drahomíra Stínilová
Myslím, na rozdíl od většiny zde, že řízení auta pro ženy naší generace je dosti velký problém. Ne každá žena ovdoví ve věku, kdy se ještě může zdokonalit v jízdě. Mnohé ženy se rozvedou, auto sebere manžel a myslíte, že hned všechny peníze nastrkají do koupi auta ? Ty mají úplně jiné starosti. Samozřejmě po městě se jezdí lépe městskou dopravou. Jsou třeba samostatné ženy, ale jak třeba dopravit těžká břemena ze zahrady do dalekého sběrného dvora. Jak dojet na místa, kam potřebují, ale jinak než autem to nejde. A co teprve když zůstane pětasedmdesátiletá žena najednou sama téměř na samotě. Víte jaký je to stres být závislá jen na pomoci dětí, které za ní přijedou. Téma samota a samostatnost už tady bylo mnohokrát probíráno a ne každý je takový, jako .....
Olga Štolbová
Můj příspěvek se sem moc nehodí, byla jsem řidička z povolání a moje práce byla i mé hobby. Jezdila jsem do devětasedmdesáti let, ale zradily mě oči a tak jezdím hromadnou dopravou a zažívám konečně tu úžasnou pohodu. Sleduju co se děje ve městě, v přírodě, ale také se mačkám v autobuse, v metru. Ale to přece také k životu patří. Fandím každému, kdo si dokáže vyřešit problémy, když zůstane sám.
Renata Smetanová
Řidičák mám sice od svých 18 let, ale auto mi nechtěl nikdo půjčit. Po rozvodu cca ve 40 letech jsem se prakticky znova začala učit řídit za pomoci známého. Hodně mi to usnadnilo život. Jsem průměrná, opatrná řidička malého fiátka. Roky v důchodu momentálně trávím v Anglii u dcery. Letos vyvstala potřeba, abych začala řídit i tady! Co mi zbývalo, starší vnučku někdo musel vyzvednout ze školky, tak jsem se učila řídit vlevo. Nacvičila jsem si trasu a navykla na automatickou převodovku. S mladší vnučkou (8 měsíců) jezdím 2x týdně pro starší (2 roky) přes město do školky. Zatím to dávám!!! Drže mi palce, ať to tak je i nadále, vezu své největší poklady.
Dagmar Bartušková
Soňa to moc dobře napsala!
Soňa Prachfeldová
Záleží přece na individualitě každé ženy, na jejích schopnostech, zdraví, sebejistotě. Vždyť i seniorský věk se rozděluje do několika částí - rané stáří, stárnutí, dlouhověkost - či tak nějak. Do 74 je to rané stáří a schopnosti normálního jedince jsou stejné jako u mladších. Pak záleží později na zdraví -psychickém i duševním. Proboha nedělejme pořád z důchodců staré neschopné ubožáky. Ženy které nejezdily, ač měly řidičák, z pohodlnosti se nechaly vozit manželem a uškodily tím samy sobě, když ovdověly. Znám většinu žen staršího věku, jako dobré a zodpovědné řidičky, které nejsou závislé na tom, kdo je doveze a kdy a kam. Velmi ráda řídím, pokud budu cítit, že nezvládám - přestanu. Je to skutečně na každém jednotlivci , co v něm vězí a co dokáže .
Libuše Křapová
Regino, Miluško, já vás trumfnu. Sice jsem řidičák měla z mládí, ale pečlivě uložený. Neřídila jsem sama pětatřicet let, a i předtím jen sporadicky. K tomu, abych si umění řídit auto zase osvojila, mne v mých pětašedesáti přivedl takticky až nedávno zemřelý manžel. Jezdím sice jen po okolí, na velké vzdálenosti si sama netroufám, ale jezdím. Své znovu začátky mám popsány v článku Jak jsem se učila řídit (Soutěž zážitek roku - 2015) :-)

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.