Loděnické třešně
Foto: autorka

Loděnické třešně

16. 6. 2017

Jižní Morava je teplý a úrodný kraj. Nezapomenu tu vůni zeleninových zahrad. Petržel, mrkev, kedlubny, papriky, zelí, rajčata a okurky, keře rybízu a angreštu, všechno to po ránu tak krásně vonělo, že jste hned dostali chuť utrhnout si rajče nebo pár lusků hrášku. A toho ovoce! Škoda vzpomínat.

Jako první dozrávaly třešně. Skoro v každé zahradě nějaká třešeň rostla. V "domovácké“ zahradě se také našlo pár stromů. Jenže dětem vždycky nejvíc chutnají třešničky ze sousedovy zahrady. Domováci chodili na pajtl do vsi, vesničané zase do domovácké zahrady a všichni společně jsme vyráželi na Loděnickou. Loděnická silnice vede z Pohořelic do Loděnic. Po obou stranách ji vroubila řada třešní. Šest kilometrů dlouhá alej těch nejchutnějších třešní světa. Třešňové hody začínaly hned za Pohořelicemi. Tam rostly rané „májovky“, světlé, vodnaté, ještě trochu bez chuti, ale byly první, a proto byly božské. A hlavně, nikdo je nehlídal, protože o ně také nikdo nestál! Později dozrávaly nádherně červené, sladké třešně, které si děvčata věšela na uši jako náušnice. Za nimi se táhl dvojřad chrupek, následovaly srdcovky světlé i tmavé, a na konci aleje, až u Loděnic, dozrávaly poslední, skoro černé a úžasně sladké, šťavnaté třešně, veliké a masité. Jenže k těm už jsme se tak snadno nedostali. Ty už měl pod dohledem obávaný hutař. Pojmenování zřejmě vzniklo zkomolením německého Hüter, strážce. Jeho úkolem bylo chránit úrodu před zloději. Byl ozbrojen pořádnou sukovicí, a koho chytil, tomu řádně zmaloval pozadí. Báli jsme se ho, takže bylo třeba vymyslet dobrý plán, jak na něj vyzrát.
Nikdo nebyl lepší v osnování lotrovin, než kluci z domova. Tentokrát tito odpůrci učení a školní docházky našli inspiraci v učebnici „Živá příroda“. Zaujala je koroptev chránící mláďata v hnízdě. Jak nápadně kulhá, naříká, nešikovně prchá a láká hladového nepřítele pryč od hnízda.

Jo, to je nápad! Teď ještě najít snadnou kořist pro hutaře.
„Pocem, Miluško, máš ráda střešně?“ zeptal se osmák Pepa a všichni kluci s napětím čekali, jak se bude situace vyvíjet.
„No, mám.“
„A můžeš si je kópit? Máš peníze?“
„Nemám,“ špitla jsem opatrně, protože Pepův hlas zněl nějak moc sladce. Musela jsem se mít na pozoru. Normálně se velcí kluci s malými holkami nebavili. Co to asi na mě vymýšlejí?
„Tak vidíš. Nemůžeš mět žádný střešně, protože seš chudák vopuštěná holka z domova, že? Jako my všeci. Taky nemáme peníze na střešně a taky na ně máme chuť. Ale sme chudáci domováci a nikdo nám zadarmo nic nedá, viď? Musíme si to halt obstarat sami.“
„No, nedají nám nic. Ale až přijede můj tatínek, tak ten mně ...„
„Ticho! Chceš, abych se naštval? Už mě votravuješ s tím svým tatínkem. Seš chudák sirotek! Nemáš žádného tatínka ani maminku. Nikdo ti nemůže kópit střešně. Je to jasný? Budeš si to pamatovat?“
„Ale já mám svýho tatínka a on mně koupí třešní kolik budu chtít, až přijede.“ Začala jsem natahovat moldánky.
"Počké, nech ju. Já jí to vysvětlím, " vmísil se do toho Valda.
"Slyšelas, jak pan řídící vykládal třeťákům o té koroptvi, co chrání mláďata? Jak láká lišku od hnízda?"
"Slyšela."
"No vidíš, a my si to spolu zahrajeme jako na divadle a pak budeme mít hromadu střešní. Už hrálas divadlo na besídce, že? My budeme mět za bundama střešně a budeme jako ty mláďata. Hutař bude liška a ty budeš koroptev. Ukaž jak budeš lákat toho hutařa!"
"Budu utíkat pryč."
"Správně, budeš utíkat pryč do obilí a plakat budeš a křičet: pane hutař, nebite mě, já su chudák sirotek z domova, nemám tatínka ani maminku, nikdo mně nekópí střešně a nemám peníze. No, zkus si to!"

To mě bavilo. A tak jsem si to zkoušela a ještě jsem si to vylepšovala, až kluci uznali, že je to správně. A šlo se na pajtl na Loděnickou. Schovaní v kukuřici jsme čekali, až hutař projede okolo nás a zmizí v zatáčce. Teď jsme měli trochu času, než na konci aleje obrátí kolo a pojede zpátky. Trhali jsme třešně za bundy a do nohavic tepláků, a už se hutař zjevil v zatáčce. Kluci prchali ke hřbitovu, já do pšenice. Hutař se rozhodl moudře. Uznal, že budu snadnější kořist než banda kluků a vydal se za mnou. Pláčem, kvílením a prosbami jsem ho zdržovala, dokud kluci nedoběhli k zídce naší zahrady. Třešně byly doma. Teď mě hutař měl zpohlavkovat a dotáhnout do domova k potrestání. Ale protože jsem byla ještě malá a hloupá, tak mi to nakonec mělo projít. Kdyby chytil kluky, mohlo se stát něco horšího. Dvojka z mravů, přeřazení do jiného ústavu, nebo dokonce do polepšovny. Pár pohlavků malé holce, to byl jen čajíček. Taková drobná, ale nutná nepříjemnost, bez které by se naše dílo sotva zdařilo. Jenže všechno se vyvinulo jinak. Hutař byl vlastně měkkota. Dojal ho řvoucí „sirotek“ a na to divadlo nám skočil. Začal mě utěšovat a ujišťovat, že on mě tedy určitě bít nebude, ať nepláču, nasypal mi plnou bedýnku třešní, aby bylo i pro ostatní a donesl ji až do domova. Se správkyní se dohodl, že pár stromů dostane domov každý rok zdarma, když si je sami otrháme a ochráníme před zloději. Musela jsem se omluvit a hutař mě ještě chlácholil, ať si to tak neberu.

Jak já jsem se styděla! Víckrát mě na pajtl nikdo nedostal. Po čase, když už jsem patřila k velkým holkám, chodila jsem číst prvňákům a druhákům pohádky před spaním. Ale častěji chtěli vyprávění. Jak jsme chodili na pajtl, jak jsme kopali bunkr, jak jsme jezdili na praseti, jak kluci utekli do Afriky, ale došli jenom na Pálavu...Určitě pak ve spaní osnovali svoje vlastní lotroviny, o kterých později vyprávěli mrňatům zase oni.

Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 6 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Alena Vávrová
Pěkné čtení a také mi naskočily vzpomínky, jak jsme v dětství na prázdninách u babičky chodily do obecní třešňovky na pych. Také tam měl být hlídač, aspoň nás s ním strašili, ale na nás nikdy nepřišel.
Věra Lišková
Na prázdninách u babičky jsme na třešně vysázené na mezích také chodili. Byly to dobrodružné výpravy , i když stromy nikdo nehlídal. Napsala jste to výborně.
ivana kosťunová
Na třešně ne, ale na hrachové lusky. Ani nevím, komu to pole patřilo, nikdy nás nikdo nehonil.
Jana Šenbergerová
Na třešně jsem nikam nemusela, jeden strom jsme měli na zahradě. Ovšem i já na ně chodívala tajně, to když jsem dostala chuť, když ještě nebyly zralé. Přesto chutnaly mnohem líp než ty dovolené zralé.
Zuzana Pivcová
Mílo, my jsme chodily jako holky tajně na třeště do Aleje čs.-sovětského přátelství. To byla obzvlášť velká drzost. Hlídač nás ale naštěstí honil jen jednou a žádný malér z toho nebyl. Zdá se, že ten váš Wächter byl přece jen rozumný. Hezké úsměvné vyprávění.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.