Škubánky a náboženství? To bylo tak...
Ilustrační foto: pixabay.com

Škubánky a náboženství? To bylo tak...

1. 6. 2017

Ploužila jsem se ze školy pomaloučku, co noha nohu mine. Kdyby mě pan řídící nechal po škole, byla bych bez starostí. K obědu bych přišla pozdě a možná, že by na mě zůstala už jenom polévka. Ale nezdařilo se. Pan řídící moje vyrušování přehlížel a spokojil se jenom s napomenutím.

Dorazila jsem domů. Ještě pořád se podával oběd a jídla bylo dost. Vzala jsem si příbor a postavila se do fronty. Na talíři mi přistál veliký kvádr nechutné hmoty, na který kuchařka vysypala lžíci mletého máku s cukrem a na to její pomocnice kápla trošku rozpuštěného margarínu. Škubánky! Jak také jinak? Podávaly se každý týden ve čtvrtek. Neslaná a nemastná bramborová hmota se lepila na zuby, táhla se jak žvýkačka a nedala se polknout. Chytří sedmáci zabrali výhodná místa proti oknu a předváděli nám, jak se pohodlně zbavit neoblíbeného pokrmu. Pomocí polévkové lžíce obratně vystřelovali kusy škubánků otevřeným oknem ven. To bych nikdy nedokázala. Chtělo to cvik a ostražitost. Vychovatelka měla oči jako ostříž. Nezbývalo mi, než sedět a statečně polykat. Už jsem byla celá zpocená, s každým soustem se mi navalovalo, ale nedovolili nám odejít od stolu, dokud jsme všechno nedojedli, i kdybychom tam měli sedět až do večeře. Strašné. Ale přece jen existovala jedna výjimka. Pokud jste měli odpolední vyučování, mohli jste nechat oběd nedojedený a spěchat do školy. Jenže ve čtvrtek odpoledne se vyučovalo náboženství a tam jsem nechodila. Všechny děti v jednu hodinu třískly lžičkami a šťastně prchaly na náboženství, jen Kadlec a já jsme dál seděli nad talíři studených škubánků. Za těchto okolností by se do náboženství nepřihlásil jedině trouba. Vydala jsem se tedy do kanceláře.

Správkyně byla mou žádostí překvapena.
„Ty chceš chodit do náboženství? Víš přece, že si to tví rodiče nepřejí, že?“
„Já to vím, ale nechci žít v hříchu, chci se polepšit jako marnotratný syn a být zbožná,“ tvrdila jsem a ani jsem se nezačervenala. Možnost, že uniknu škubánkům, byla na dosah.
„Kam, prosím tě, chodíš na ty výrazy? Marnotratný syn... žít v hříchu...! Kdes to vzala?“ nestačila se divit správkyně.
„V katechismu, já si v něm čtu, jsou tam hezké příběhy a taky modlitby, už jednu umím,“ předváděla jsem docela přesvědčivě náboženské nadšení. Prostě komediantka a lhářka. To mně tedy šlo.
Správkyně si unaveně povzdechla. „No, tak dobrá. Choď si tam. Ale počítej s tím, že ti to tatínek brzy zatrhne.“
Sláva, sláva! Ze srdce mi spadl ohromný kusanec škubánků. Byla jsem svobodná! Bohužel jen do konce školního roku, než si tatínek prohlédl vysvědčení a na posledním řádku spatřil: „ Náboženství ........1“. Tím to skončilo.

Ale znovu jsem měla štěstí! Přišla nová kuchařka a ta škubánky nevařila.
„Děti je nemají rády, paní správkyně. Je škoda plýtvat potravinami, když mohu uvařit něco jiného a zdravějšího.“ Její hlas nám všem zněl jako hlas andělský.
Zbavila jsem se škubánků i náboženství a získala celé čtvrteční odpoledne, kdy všichni spěchali do školy, jen Kadlec a já jsme měli volno. A to se dalo dělat věcí!

Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Faldynová
Jako dítě jsem na každém jídle našla něco strašného a nechtěla jsem jíst. Nutili mě do jídla a když moje dcerka taky málo jedla, snažila jsem se jí s jídlem netrápit a teď mám stejně založenou vnučku. Škubánky si občas udělám a pochutnám si na nich, nejhorší vzpomínky ze školní kuchyně mám na brambory. Hrály všema barvama a smrděly na půl metru. Když jsme si na zahrádce vypěstovali svoje, nestačila jsem se divit, jak jsou brambory dobré. Dneska vím, že vařit ve velkém třeba ty brambory je těžké, ale zavděčit se dětem, které nevědí, co je hlad, je taky problém.
Míla Hyhlíková
Věra P. - No nazdar! Já dostat rybí tuk do polévky, tak je po mně. Něco takového nenapadlo ani nejhorší vychovatelku mého života, Majku. A že to byla saň!
Věra Plachá
Školní jídelna nebyla tak strašná jako ta ve školce !! Dodnes mě straší vzpomínky na rajskou a mléčnou polévku . A to nám ještě před tím soudružka učitelka dávala do pusy lžíci rybího tuku !!! Kdo pusu neotevřel dostal tuto chuťovku do polévky a musel vše sníst ! Hrůza.
Eva Mužíková
Mlíčnà polévka mne strašila celé dětství. Škubánky mám ráda opečené, křupavé. Hezky jsi se Mílo rozepsala.
Soňa Prachfeldová
Hezká vzpomínka z dětství. Fakt je, že dříve obědy ve školní jídelně děs a hrůza. A víte, že jsem nikdy nejedla škubánky s mákem, nebo sladké nudle? To do mě nikdo nedostal. Kdysi takhle nutila školnice mého syna dojíst krupicovou kaši a on vyzvrátil celý obsah na stůl. Dobře jí tak !
Alena Vávrová
Já jsem odjakživa "bramborová", tedy i škubánková - na obojí způsob. Jinak bych mohla podepsat, co napsala Helenka. Včetně toho špenátu. Kuchařky mě milovaly. No ale tu mlíkovou polívku, Jani, tu jsem taky nemusela. A chodila jsem, jinak vzorná holčička, "za" náboženství a rodiče to vzdali a odhlásili nás.
Jana Šenbergerová
Kromě mléčné polévky mi ve školní jídelně vždycky chutnalo. Obzvláště to, co se nevařilo u nás doma. Na škubánky se nepamatuji, ale doma jsem je měla ráda.
Marie Pudichová
Škubánky s mákem, to je u nás prioritní jídlo. Vnuci se všemožně snaží, aby si je zasloužili. Ještě si tam přidávají kromě cukru máku a másla domácí povidla. Nestačím je vařit, mám-li víc jak tři stolovníky. Nevím, co se ve školce u nás vaří, nesleduji to. Ale taky čekám a někdy dost dlouho, až oběd sní. Ať chce či ne musí. Do školní jídelny jsem nikdy nechodila, ale bylo mi to moc líto. :-( tak nemohu posoudit.
Míla Hyhlíková
Proboha, Hanko R., to se děje ještě v dnešní škole? Myslela jsem, že když je dnes ve škole samý Mgr., PaeDr a bůhví jaký jiný vědec, tak že už všichni vědí, proč v té škole jsou a co mají dělat. Tohle se dálo u nás v dětském domově, kde nebyli po ruce žádní rodiče, kteří by zakročili a navíc to bylo téměř před sedmdesáti lety! Naivně jsem si myslela, že tyhle časy už jsou pryč.
Hana Rypáčková
Škubánky jsem měla vždy ráda , domácí s máslem na slano a opečené do zlatova. Ve škole mi nebylo vedelo ani v jídelně, snad jen o přestávce.Aroganci učitelů jsem přestala pociťovat až na střední, ale s dětmi se základky se máme stále velmi rádi.Semkli jsme se proti nim.To jejich řvaní a nucení při jídle....Včera ve školce taky musel Honzík dojídat a už honem se na mně těšil,Venda za brankou ječel opuštěný a mně bylo z toho teroru zle...

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

AKTUÁLNÍ ANKETA