S nálepkou seniora
Že prý jsem senior. No a co! Cítím se líp s nálepkou seniorka než juniorka. Nové poznatky neurověd tvrdí, že můj mozek nemusí blbnout, ale naopak růst láskou k učení se novým věcem. Takové čtení se mi líbí, a proto tomu věřím.
Kolem sebe vidím, že záda bolí mladé i staré, kolena taky a krční páteř taky. To není stáří, ale volání těla o pomoc. Potřebuje se pravidelně a s potěšením pohybovat. Urputné fyzické aktivity (jako jízda bez přípravy na kole z Prahy do Poděbrad nebo celodenní lyžování) ho devastují – musím na něj polehoučku a s láskou. Špatně snáším, když mi někdo o generaci mladší říká, co a jak mám dělat.
Taky mám za sebou pro mě dva důležité lékařské zákroky. Na výsledek operace víček se dívám s radostí, že jej vidím nejen já. Vyřešení hemoroidů vidět není, respektive zaplaťpánbůh necítím nic. Nechápu, proč jsem v obou případech tak dlouho otálela.
Až uplyne doba přiměřená povinné vojenské službě, čekají mě VELKÉ PRÁZDNINY. Radost mi kalí pomyšlení, že se jim říká starobní důchod. Staroba, fuj! Nemohl by to být seniorský důchod? Prý je na něm krásné, že se každý den ráno probudím, sáhnu pod polštář a najdu kapesné. Můžu vstát a klidně si dělat, co chci, jako o každých prázdninách. Jen nevím, kdo mě bude živit?
Musíš vědět, co budeš v důchodu dělat a proč každý den ráno vstáváš, radí mi kamarád, který tráví čas na svém vinohradu. Jinak skončíš u toho, že budeš objíždět slevy v supermarketech. Tvoje kapesné pod polštářem nebude na žádné velké rozhazování.
První poučení z 8. sedmiletí: Je důležité, kde jsem a s kým jsem, ale mnohem důležitější je, KÝM jsem!
Svět malých princátek
Babičko, nakresli mi beránka! Malé praděti nepospíchají odněkud někam, každý jejich okamžik je něčím výjimečný a já jsem vděčná, že mi bylo dovoleno stát se jeho součástí. Znovu se učím posuzovat svět z jejich perspektivy. Už jsem tuhle příležitost jednou měla, ale chyběla mi pokora. Chtěla jsem vychovávat a těšila jsem se, až děti trochu povyrostou. Teď se toho spíš bojím.
Přitom to nemají jednoduché. Když klečím na kolenou, hluboce si uvědomuji, jak je jejich svět jiný. Znají židle a postele zespodu, v parku si musí hrát za plotem a v obchodních komplexech plných lákavých věcí na hraní mají vyhrazenu jedinou místnost. Není jich málo. Každý rok se jich narodí sto tisíc. Všichni ostatní jsou větší a svět si přizpůsobili podle sebe.
Nikdo neřeší jejich nedůstojnou závislost na ochotě velkých, zda je zvednou na židli, do postele, do auta, do vany nebo třeba na houpačku. Nezbývá jim než žít ve světě smradlavých bot, zaprášených koutů a panovačných obrů.
Místo v demokracii žijí v totalitě. Obři rozhodují, kdy se bude jíst, kdy spát, co se dělat bude a co se dělat nesmí. Aby praděti přežily, nezbývá jim než být poslušné, nebo vyhlásit stávku. Občas se o revoluční protest pokouší, ten však je okamžitě potlačen obří fyzickou převahou.
Jako prarodič jsem dostala druhou šanci podílet se na vnímání jejich světa. Pamatuji se, že když jsem byla malá (vlastně to platí pořád), upřímně jsem nesnášela, když o mně někdo mluvil ve třetí osobě: „Ona je šikovná, ubrečená, včera nechtěla spát, už zase odmlouvala,“ jako kdybych tam nebyla. Chtěla bych být jiným příkladem. Jak se já chovám k nim, ony se jednou budou chovat ke svým dětem, pradětem, ale také ke mně. Ještě se pamatuji, že to bolelo!
Druhé poučení z osmého sedmiletí: Vztah mezi prarodiči a pradětmi je mou příležitostí, jak napravit křivdy, které jsem z nezkušenosti napáchala na svých dětech!Štěstí za jedním stolem
Pořiď si děti, a budeš mít starosti minimálně na šedesát let, tedy pokud se toho dožiješ! Skončila mi výživová povinnost k dětem, ale obavy o jejich štěstí a návyky péče po třiceti letech společného života nedokážu jen tak utnout. Co asi teď dělají? Jsou zdraví? Jsou šťastní? Nemají hlad? Starostlivé myšlenky se košatí, protože mi chybí ujištění, že je všechno v pořádku. A že ani nezavolali?
Přibývá péče o členy rodiny, kteří si svých šedesát let starostí o děti (tedy o mě) už odbyli. Už nejsou velcí a silní, a přesto jsou předmětem mého obdivu. Zažili druhou světovou válku, jídlo na lístky, iluzi spravedlivého světa v roce 1968 a pád na držku v letech normalizace, sametovou revoluci v roce 1989, nové ideály a jejich ztrátu, rozdělení na třídní společnost, ve které nepatří mezi ty bohaté, mají za sebou klinickou smrt a onkologické onemocnění. Jak si dokázali zachovat radost ze života a pozitivní očekávání budoucnosti? Dokážu i já být takhle silná, nebo mě zdeformoval život v materiálním dostatku a hledání ideálních ideálů?
Těžko si můžu stěžovat na únavu, když na zádech nosím jen pět křížků, a moji rodiče už osm. V práci celý den sedím v teple a po internetu si objednám, na co hladový žaludek pomyslí. A únava? Z koukání do počítače? Občas rozumím, že z úhlu pohledu mých rodičů je těžko pochopitelná, ale pokud jedu na rezervu a ztrácím nadhled, cítím se nepochopená, utíkám do tmavých koutů, a lížu si rány beze svědků.
Moje rodina je pro mě to nejcennější, co mám, ale šťastné uspokojení za jedním stolem není zadarmo. Nemůžu jen brát, ale také dávat. Přijmout svůj díl odpovědnosti jako dcera, manželka, matka i babička.
Třetí poučení z 8. sedmiletí: Pokud chci být platnou součástí své rodiny a těšit se z jejich přítomnosti, nikdy nebudu úplně svobodná.
P. S.: Slibuji, že za dalších sedm let se zase přihlásím. A jak to máte vy?
Lenka Nováková
