Samozřejmost?
FOTO: autorka

Samozřejmost?

2. 3. 2017

Když se mi v lednu 1993 podařilo získat trojsměnou malobyt v paneláku na Jižním Městě, všichni původní nájemníci tam už 14 let bydleli. Nejbližší sousedé na mě sice zprvu hleděli poněkud nedůvěřivě, ale, jak jsem pochopila, jen z toho důvodu, že se v tom bytě střídali přede mnou různí nehlášení podnájemníci, zatímco pravá nájemnice tam vůbec nebydlela. Dům patřil v té době obci a podnájemníci tam byli načerno. Já jsem však byla nájemnice s řádným dekretem a už jsem v tom bytě zůstala.

Běžely roky, založili jsme v posledním kole bytové privatizace družstvo nájemníků, odkoupili od obce část domu (celkem 3 vchody 10-patrového domu). Postupně jsme byty splatili a nyní jsme již jejich vlastníky.

Proč to tu uvádím? Jen v našem vchodu je celkem 30 domácností. Někteří původní nájemníci zemřeli, jiní se odstěhovali, svůj byt vyměnili, přenechali dětem, prodali. Dnes stěží potkám někoho z lidí, které jsem alespoň od vidění znala. Jsou tu lidé výrazně mladší, páry, rodiny s malými dětmi, dokonce i cizinci. Překvapivě tu však zůstal zvyk chovat se k sobě zdvořile, neškodit si, nedělat hluk, při setkání v chodbě se pozdravit.

Přiznám se, že mám v obyvatelích našeho domu dost velký chaos. Přispívá k tomu fakt, že jsem se doma během dne až do nynějška zdržovala minimálně, odjížděla jsem jako jedna z prvních ráno do práce a k večeru nebo až večer jsem za sebou zaklapla dveře. Nebývám tu až na výjimky moc ani o víkendech. Kromě sousedů na společném patře registruji ostatní obyvatele dvakrát ročně při schůzích vlastníků a jinak pouze u výtahu. U někoho už alespoň vím, zda jede výš či níž než já. S jinými, včetně dětí, si dáváme přednost, kdo počká s nástupem na konec, protože vystoupí jako první.

A teď už se konečně opravdu dostávám k tomu, proč tohle vše píšu. Nedávno jsem nakupovala v hypermarketu Albert u metra Chodov. K běžnému nákupu mi stačí menší prodejna stejné značky u nás v sídlišti. V hypermarketu se stavím ojediněle po příjezdu metrem na Chodov. Odtud pak pokračuji domů tři zastávky autobusem. Když jsem přišla k pokladně, zaregistrovala jsem v minifrontě před sebou mladší paní, kterou znám z domu od vidění už dávno, zprvu tam bydlela nejspíš s rodiči, poté s manželem, přišly děti, dnes už má školáka a tak čtyřletou dcerku, kterou si letmo vybavuji coby miminko, když jsem mamince občas podržela dveře od výtahu. Nic víc o nich nevím, ani jméno. Teď jsme se tu srazily a vzájemně pozdravily. Tím by to pro mě skončilo, avšak paní se na mě obrátila a řekla: Jedete rovnou domů? My Vás vezmeme!......

V první chvíli jsem jen spontánně odpověděla, že děkuji, ale ještě domů nejdu.  Pak, když už jsem si šla po svém, jsem si najednou začala říkat: Proč mi to nabídla? To už vypadám tak nemohoucně, že potřebuji pomoc? Snažila jsem se najít rozumný důvod její nabídky, až jsem se sama nad sebou zastyděla. Jako bychom u všeho, čím nás někdo mile překvapí, museli přese všechno zůstat na pozoru a pátrat po důvodu, proč to udělal. Jako by nestačil už sám ten fakt, že to udělal.

Po několika týdnech jsem tu paní potkala s dcerkou opět u výtahu. Po pozdravu mi to nedalo a řekla jsem: Musím Vám říct, že jste mě tehdy u pokladny hodně překvapila. Ona asi vůbec nepochopila, jak to myslím, protože trochu rozpačitě pravila, že mě nechtěla nějak vylekat. Řekla jsem: Vy jste mě hodně mile překvapila. Já vím, pro Vás to je možná samozřejmost (náznakem s tím hned souhlasila), ale pro mě ne. Děkuji Vám za to.

Jsem ráda, že jsou mezi námi i takoví lidé, pro které jsou mnohé věci samozřejmostí. Ne samozřejmostí ve smyslu braní, ale dávání.
Snad si každý z nás někdy uvědomí, že když něco nezištně dáme, nemusíme tím nutně ubrat sami sobě, ba právě naopak.

Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Elena Valeriánová
Zuzko, na venkově ty sousedské vypomoci ještě existují i když i tady se vytrácí. A je to škoda. Podle mě jsi i Ty člověk nezištný a laskavý. Člověk, který myslí na druhé. Mám s Tebou takovou zkušenost. A za to Ti znovu děkuji, za Tvé dobré srdce.
Květoslava HOUDKOVÁ
Vzájemná pomoc - nejen přímých sousedů, ale i lidí dalších je v Kostelci n.Lab. i nyní. V Praze jsem bydlela v obdobném paneláku, jako je na obrázku. Mladým rodinám jsem občas ohlídala dítě, oni pomohli s nákupem apod. Toto vše postupně ustalo - rodiny začaly "hrabat pod sebe", děti téměř neuměly pozdravit - dům se stával zamlklý a anonymní. Nebylo mi líto se odstěhovat - je mi líp !
ivana kosťunová
Ale není vzácná- čím menší městečko, vesnice, tím je pro lidi větší samozřejmost pomáhat si vzájemně. Ale chápu, také jsem narazila, když nám soused na chalupě řekl, ať si očesáme jednu z jeho třešní, že prý na to nemá čas. Když jsme se chtěli revanšovat penězi, nebo lahvinkou, byl dotčen . Někdy jsme už co se týká mezilidských vztahů deformovaní v tom špatném slova smyslu.
Marie Pudichová
Je škoda, že ta samozřejmost projevit druhým dobrou službu, je tak vzácná...

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.