Má vzpomínka je duchna
Ilustrační foto: pixabay.com

Má vzpomínka je duchna

1. 2. 2017

Při procházce zasněženou plání mi na mysli vytanulo toto opomíjené a pomalu pozapomínané slovo. Snad jen ve spojení „kraj pod sněhovou duchnou“. Ale já vzpomínám na peřiny mojí babičky a maminky – duchny mého dětství. Kam se jen poděly ty teplé měkoučké pelíšky, v nichž se tak sladce spalo i stonalo a nebo četlo potajmu s baterkou dlouho do noci?

Zavrhla jsem je a vyměnila za ortopedický polštář, přistýlku z paměťové pěny, lehoučkou pokrývku plněnou dutými vlákny. Podlehla jsem někdejší „protiroztočové“ kampani poukazující na peří jako na semeniště těchto miniaturních potvůrek sdílejících s námi naši domácnost. Byl to samozřejmě obchodní trik prodejců nabízejících alternativní pokrývky a skutečnost není až tak děsivá. Roztoči s námi byli, jsou a budou a úplně se jich nezbavíme, neboť nežijeme ve sterilním prostředí. Zdá se, že péřové polštáře a pokrývky zažívají renesanci podle poměrně široké nabídky na trhu. Je to o tomtéž, ale přece jen už je to jiné.

Duchny a peřiny mého dětství už zůstávají jen vzpomínkou. Nemusím ani dlouho lovit v paměti a vidím ji jako dnes. Babiččinu pruhovanou peřinu v barvě bílé a lila. V babiččině „seknici“ stály dvě postele. V jedné spala a druhá stála u protější stěny. Kdysi v ní líhal dědeček, který zemřel před mnoha lety poměrně mladý a já jsem ho už nezažila. Ale přesto byla jeho postel vždy pečlivě ustlaná, jako by připravená pro nocležníka, jen odhodit peřinu a ulehnout. Často jsem se babičky ptala, proč tomu tak je, vždyť přece dědeček už nepřijde…Vždy jsem dostala jen vyhýbavou odpověď nebo odvedla řeč jinam. Připadalo mi, že kolem této postele je záměrně vytvářena atmosféra tajemna a pruhovaná peřina nepřestávala dráždit mou přebujelou fantazii. Představivost dětí nemá hranic. Co když…Co když na posteli sedává dědečkův duch? Objeví se náhle, mlčky posedí a zmizí zase tak nečekaně, jak se objevil. A babička musí honem naklepat a urovnat peřinu, aby nikdo nic nepoznal. Teď už samozřejmě vím, že vysvětlení bylo jednoduché a zcela prozaické. Tím, že peřina zůstala na místě, vyřešilo se jednoduše ono nerudovské: Kam s ní?

Babiččina peřina pomáhala léčit mé neduhy v době, kdy jsem jako začínající školačka, dítko bázlivé a vystresované z této instituce, nebyla schopna posnídat, natož něco pojíst ve škole o přestávce. Vracela jsem se domů celá zkroucená s bolavým bříškem. A tehdy mě babička uložila do své postele, nahřála na kamnech pokličky, přiložila na bříško, hodila na mne svou pruhovanou duchnu a za pár minut bylo po bolesti.
V našem starém domě se v ložnici netopilo. Byla to místnost, kudy se jen prošlo a kde odpočívaly maminčiny peřiny. Potahy čisťounké, bílé jako z cukru. Jak si na nich zakládala! Velké prádlo se vyvářelo v kotli, bělelo na slunci, škrobilo, vozilo na mandl. Nezapomenu na den, kdy tuhle nádheru znesvětila kočka, která zde přivedla na svět své potomky. Nikdy jsem od té doby nezažila maminku tak rozčílenou. Ale stejně si myslím, že ji daleko víc rozrušilo to, jak ta malá holátka likvidovala.

V létě to pochopitelně nijak nevadilo, že v ložnici nejsou kamna, ale když přišla zima a mráz, to byla jiná. Sice se na noc pouštělo trochu tepla z obýváku, ale to moc nepomáhalo. S geniálním nápadem, jak zpříjemnit malé holčičce (mně) ukládání k spánku, přišel můj milý tatínek. Než jsem se umyla a převlékla do spacího, hupsnul pod peřinu a sálal tam jako kamínka. Duchna zadržela tolik jeho tělesného tepla, kolik jsem potřebovala. Někdy byla taková zima, že šel málem kouř od úst. Ale spalo se báječně a zdravě.

To vše je minulost. Přišla nová doba a s ní i moderní rekonstrukce starého domu. Peří ze starých duchen jsem použila jako náplň do prošívaných dek, které jsem postupně našila pro celou rodinu. Snadněji se udržovaly, dobře se pod nimi spalo, ale už to nebylo ono. Na původní duchny vzpomínám s tichou nostalgií, ale nestýská se mi. Dobře vím, že vzpomínky na dětství si většinou přebarvujeme na růžovo. Ale konec konců, proč ne?

 

vzpomínky
Hodnocení:
(5 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Naděžda Špásová
Jako každý v našem věku, spal v dětství pod duchnou. Neměla jsem to moc ráda byla dost těžká a neforemná. Pár jsem jich dostala, tak jsem z nich nechala ušít péřovky. Ale dcera pod peřinou ještě dlouho spala i v paneláku. Vzpomínky jsou vzpomínky, ty nám naštěstí nikdo nevezme a ty vaše jsou moc hezké. Použila jsem pro duchnu stejný výraz, jako Ivana K., protože jsme to taky tak říkali.
ivana kosťunová
Jsem asi jediná, kdo nesnášel duchnu. Byla těžká, neforemná, nešla ustlat - babička si potrpěla na pořádek a proto to muselo být -jako když střelí-. Ale o duchně tento článek až tak není, i já mám duchnu spojenou s dětstvím u babičky. Ráda jsem si nad vaším článkem zavzpomínala.
Eva Mužíková
Krásné vzpomínky. Tu ťěžkou vlhkou duchnu, o které píše Zuzka vidím jako dnes. Nežli se zahřála, vlezla jsem si pod ní celá a snažila se prostor alespoň trochu zadýchat....
Helena Votíková
Krásné vzpomínání Vždycky, když jsem k babičce přišla, musela jsem do těch duchen hupnout. Jó, to pak bylo veselo.... :-)
Věra Lišková
Zajímavé počteníčko. Duchny u babičky a moc krásné spaní. Nejvíc je mi líto polštářů, plněných prachovým peřím, byly pod hlavou tak příjemné, lepší než dnešní s umělou náplní. A praní ložního prádla byla dřív časově náročná dřina, to se s dnešním pohodlím automat. praček nedá srovnávat.
Zuzana Pivcová
U nás v Týně byla v mnohdy nevytopeném pokoji taková zima, že ani duchna nepomohla, spíš se mi zdála vlhká a těžká a bez nahřáté cihly v nohou postele jsem se neobešla. Peřiny už nemáme ani na chalupě. Zato mám ale dnes péřový prošívaný kabát. Opravdu hřeje víc než ten s nějakou umělinou. Ale ten předchozí, který byl dokonce dost drahý, byl pověstný tím, že mi z něj neustále lezlo ven peří, brkem napřed, takže jsem se ani nemusela představovat, k jakému živočišnému druhu patřím. :-))) Vám díky za moc hezké poetické vyprávění.
Hana Rypáčková
Hezké . Vzpomínám, jak jsem duchnu vždy vykopávala a peří nahnala do nohou, když jsem byla dítě , aby nebyla duchna tak těžká.....Jednu jsem měla na chatě a zlikvidovala jsem ji na sedák - nacpala ji celou do povlaku a Venda má super posezení...
Karel Kafka
Taky byly,taky na ně rád vzpomínám,taky šel "kouř" od pusy,i okna v ložnici bývala zamrzlá. K.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.