Úvaha: Na okraji civilizace?
Ilustrační foto: obecnetin.cz

Úvaha: Na okraji civilizace?

1. 11. 2016

Ráda bych hned na úvod zdůraznila, že patřím k lidem, kteří "jedí, aby žili", ne naopak. To platí i dnes. Velké hypermarkety jsou pro mě zbytečné, protože 95 procent jejich sortimentu nepotřebuji. Takže je ani nijak speciálně neposuzuji, víceméně je míjím.
Ve vzpomínkách na mé dětství, které se odehrávalo v 50. letech, figurují na jednom z předních míst domluvy naší babičky, abych jedla, jinak umřu. Jídlo mi skutečně moc neříkalo, proto ani nedokážu dost dobře posoudit obecnou kvalitu potravin. Naše maminka vařila klasicky a z mála, neboť na víc nám nezbývaly finance. 

Pokud se tedy pokusím připomenout situaci s potravinami a obecně zásobováním, začnu se svými zkušenostmi zhruba před polovinou 60. let, kdy jsme se přistěhovaly s matkou a sestrou do Týna nad Vltavou. Jak už jsem se zmínila, jídlo pro mě nepředstavovalo žádnou lahůdku, nebyla jsem však vybíravá, zkrátka "nejedlá". Dokonce jsem jednou prohlásila, že je škoda, že se musí jíst, protože to je pro mě zbytečné vyhazování peněz. Tím chci pouze naznačit. že jsme nevyhledávaly žádné speciality, které by nebyly běžně k dostání, zatímco to ostatní ano. Vynechávám pomeranče a banány, datle a fíky a další, zůstávám u základních potravin.

V řeznictví, když dovezli maso, stála hrozná fronta a mnohdy se na nás nedostalo. Pro naši venkovskou fenku bylo štěstí, když jsme koupily slezinu, horší na zpracování bylo vemeno nebo dršťky. Toto "maso" dostávala jen s rohlíky nadrobenými do mléka. My jsme někdy šly z nouze do koňského nuceného výseku, kde býval občas salám nebo kousek masa. Později jsem už z lásky ke koním odmítala koninu jíst.

V Týně byla jedna sídlištní samoobsluha. Ta měla otevřeno v sobotu do 11 hodin. Již v pátek odpoledne však nebylo k dostání žádné pečivo, ani chleba, natož rohlíky. Uzeniny vozili až v úterý dopoledne, a to ještě i v 80. letech. Jinak se v týdnu někdy dostala zmrazená kuřata. Nezapomenu, jak ho maminka jednou doma rozmrazila a ono ukrutně zapáchalo. Když ho donesla reklamovat, řekli jí, kdovíjak dlouho a kde ho skladovala doma. Stav, který líčím, byl stejný až do konce 80. let. Když jsme přijely se sestrou již z Prahy na víkend, musely jsme si vozit základní potraviny s sebou. Jednou ze začátku, když hrozilo, že opravdu zůstaneme bez jídla, uvařila sestra těstoviny a do nich jsme si zamíchaly paštiku Májku. Byla to pro nás v tu chvíli skoro lahůdka.
Brambory se prodávaly často načernalé a občas namrzlé a takové byly k jídlu i ve školních nebo závodních jídelnách, dokud se neobjevily nové.
Rybí filé se sehnalo ojediněle, a to i v Praze, kde bylo snad běžné pouze ve Frionoru ve Vodičkově ulici. Když sháněla sestra laciné hejky pro kocoura, oběhla několik obchodů, někdy marně.

Souhlasím, že v jižních Čechách byl dobrý jogurt ve skle, mléko plno- i polotučné a máslo, u kterého jsem měla raději levnější "dvojku". To však nebylo vždy k dostání.  Když se rozneslo, že se bude něco zdražovat, lidé to okamžitě vykoupili.

Byly jsme vychovány ve městě a ani zde, v jižních Čechách, kde jsme žily v napůl hospodářském stavení, jsme si neuměly dobře  poradit s chovem domácího zvířectva a pěstováním zeleniny. Vždyť mamince bylo v té době už přes 50 let. Krátkou dobu jsme chovaly králíky, ale bylo nám líto je zabíjet nebo nám i celý chov vyhynul, brambory na záhumenku nám zlikvidovaly mandelinky. V žádném případě jsme nebyly samozásobitelky. Peněz jsme měly tak málo, že se mě jednou třídní profesor přede všemi dost netaktně zeptal, z čeho jsme vlastně živy.

Co jsem chtěla svou úvahou říct? Rozhodně ne stěžovat. Pouze připomenout vlastní zkušenost. Už předem odmítám pouštět se do polemik, zda jsme se měli lépe než nyní. Někteří měli to štěstí, že mohli konzumovat potraviny z vlastních zdrojů. Moje sestra učila na venkově, takže měla možnost poznat, jak tam lidé z družstva žijí. Jiní třeba žili ve městech s lepším zásobováním, případně měli i víc peněz. Mám-li vzpomínat na levné potraviny, musím vzpomenout i na nízké platy. Ten můj, absolventky vysoké školy, která učila cizí jazyk na úrovni až ke státní zkoušce, činil v 70. letech 1350 Kč. Bydlela jsem v bytě IV. kategorie bez topení a vody, naše škola s odpoledními kurzy neměla jídelnu, takže ani zvýhodněné obědy. Stravovala jsem se všelijak. Ale to už do tohoto článku nepatří.

Ano, zdá se to možná jako extrém. Ale nebyl to okraj civilizace, byla to naše ČSSR.

Můj příběh vzpomínky
Hodnocení:
(4.6 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Karel Hyndrák
Zuzano dík, jsem z vesnice 30 km od ČB. Bral jsem jako svátek, když jsme jeli s rodiči do ČB a vzali mně do mléčného baru na rohu u náměstí na úžasný pudink.
Jana Šenbergerová
Tento článek mi nějak unikl, takže jsem teď měla možnost přečíst si řadu komentářů k němu. Jejich obsah mi opět potvrdil, že nic nelze bagatelizovat, protože zkušenosti máme různé. Co se jednomu zdá neskutečné, v tom jiný žil. Ve srovnání s tím, co jsme měli dřív, jsem bohatý člověk. Oba rodiče pracovali, ale peněz nebylo nazbyt. Maminka byla zručná, šila, pletla, vařila z toho, co se dalo koupit. Možná proto jsem si odnesla do života jistou dávku šetrnosti a umím si vážit nejen vymožeností, ale každého mála, kterého se mi dostane.
Marcela Pivcová
Zuzčino pravdivé vyprávění mi připomnělo situaci před lety a některá jídla, která jsem se snažila, většinou k večeři, vyfantazírovat. Tehdejší nedostatek řady potravin mě naučil šetřit, a tak dodnes nic od jídla nevyhazuji, jen pokud by se něco předčasně zkazilo - a to mě ještě mrzí. Pohled do kontejneru s vyhozeným jídlem na mne také nepůsobí dobrým dojmem a říkám si v tu chvíli - proč?
Naděžda Špásová
Jsem z vesnice. Peníze jsme nikdy neměli, oblečení jsem nosila po sestře, ale rodiče chovali prase, slepice, králíky. Nežili jsme v přepychu, ale hlady jsme taky netrpěli. V obchodech toho moc nebylo, tak to pro ně bylo jednodušší. Dnešní děti si závidí i třeba hezčí obyčejné pero. O technických vymoženostech nemluvě.
Jana Slavíková
Pane Libánský, vím, o čem mluvíte. Dostala jsem se do Norimberku za otcem, který emigroval v 1969, v roce 1981. Dva týdny jsem žila v "katalogu" a když jsem po návratu v naší sídlištní samoobsluze stála nad regálem se sýry, kde se krčilo pár taveňáků, na které kapalo ze stropu (včera pršelo), chtělo se mi plakat. A nemyslím, že by v NDR bylo hůř než tady. Jezdilo se tam pro boty, dětské oblečení, záclony, maso, salámy, mandle, hrozinky a spoustu dalších věcí. A na hranicích při kontrole celních prohlášení všichni v autobuse trnuli strachy, aby nikoho nevyhmátli, protože pak by sebrali všechno všem.
Zuzana Pivcová
Já jsem tatínka neměla od 12 let. Po přestěhování do Týna nemohla maminka najít práci. Bylo jí "už" 53 a já byla v 8. třídě. Uklízela chvíli na národním výboru a pak myla nádobí v bufetu (vystudovala obchodní akademii). S dvěma dospívajícími dcerami a bez jakékoliv další pomoci to asi na dobré žití nebylo. Nepochybuji o tom, že mnoha jiným se i v té době žilo lépe. Byly tam kompletní rodiny s pořádným zaměstnáním obou rodičů a sídlištními byty nebo rodinnými domky. Ale to už jsem se teď dostala jinam, než k čemu měl být můj článek určen, proto bych to ráda uzavřela.
Elena Valeriánová
Zuzklo, mám také v živé paměti dobu o které píšeš. Mí rodiče byli obyčejní pracovití lidé. Aby nás uživili chodili do práce oba. Pracovali v lese, otec jako dřevorubec a mamka chodila sadit stromky, ožínat stromky, do lesní školky - prostě kam je poslali. A všude pěšky, neuměla jezdit na kole a jiná doprava byla málokdy. Doma měli malé hospodářství, protože ty dva mizerné platy by na všechno stejně nestačily. Všechno se doma muselo zužitkovat, s ničím se neplýtvalo. A tak to mám nastavené i já. Ano byly na všechno fronty a ty já nesnáším dodnes. Vadí mi i stání u pokladen. Jedno je jisté, dnes máme všechno, co hrdlo ráčí, ale kvalita mnohdy neodpovídá ceně. Je divné, že je všechno tak drahé a nekvalitní, že to nikomu nevadí. Že by páni poslanci a spol. nakupovali v jiných obchodech? Zbytečná otázka. Nedávno jsem viděla v televizi pořad o tzv. KPZ. Komunitou podporované zemědělství. Lidé, převážně mladí lidé, se vracejí k pěstování zeleniny. Jak to funguje se můžete podívat na: http://www.kpzinfo.cz/ Jen nevím, jak by chtěli nasytit ty miliardy lidí na celém světě. Když jsem viděla, jak ručně připravuje jakýmsi nástrojem půdu na setí, tak se mi vybavilo ruchadlo z dávné doby. A připadá mi to všechno, jako taková hra, ale možná se mýlím.
Hana Šimková
Tak vám všem přeji dobrou chuť, protože jíst se asi musí v každé době. Tím rozebíráním to asi nezměníme.
Jiří Libánský
Nikdy nezapomenu, když jsem po revoluci jel do Německa a poprvé zašel do malého běžného supermarketu. Když jsem viděl ten sortiment, byl to pro mne šok, ze kterého jsem se vzpamatovával několik dní. Do té doby jsem si neuvědomil, v jaké bídě žijeme. Prostě jsem se v tom narodil a vyrůstal. Dneska když dostanu na něco chuť, jdu a koupím si to. Nemusím podplácet prodavačku, aby mi až někdy přijdou mandarinky, půl kila schovala. Kdo píše jak jsme se v předrevoluční době měli dobře, toho bych poslal do Severní Koreje. To by mu třeba osvěžilo paměť. Dík Zuzano za článek.
Karel Boháček
...na vesnici to tak bývá už zvykem, že manželka má auto a muž taky, autobusové a vlakové spoje se omezují, takže žena jezdí i pro děcka do škol. Muž jezdí z práce do práce. Když je auto v poruše - tak musí být náhrada, zima to taky určuje - do sněhu .

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.