Při své práci se často setkává se starými lidmi. A hodně pro ně dělá. Je kněz, nejznámější český farář, vlastně celebrita. Způsobilo to jeho přátelství s Lucií Bílou a dalšími známými lidmi. Vymyká se tomu, co si většina lidí pod výrazem kněz představuje. Je veselý, nosí džíny a červené svetry, žertuje i na téma církev. Teď spolu s publicistkou Markétou Zahradníkovou napsali knihu s poněkud provokativním názvem Postel hospoda kostel. Budí velkou pozornost. Je humorná, ale nevyhýbá se ani hodně vážným tématům. Jedním z nich je stárnutí. A právě o tom jsme si s ním povídali.
Máte strach ze stárnutí? Vycházejme z toho, že jako farář se často setkáváte se starými nemocnými lidmi, se smrtí….
Stárnutí často provází samota. Na tu jsem zvyklý. Jenže musíme rozlišovat, že je něco jiného být sám a něco jiného být opuštěný. Já jsem sám. Žiju sám, nemám rodinu. Ale nejsem opuštěný. Proto se mi samota líp nese. Staří lidé jsou na tom hůř, protože velmi často byli opuštěni. Přišli o manžela, manželku, mnohdy i rodinu. Taková samota se snáší těžko. Jenže vidím, že někdy si za ni lidé mohou sami.
Jak to?
Říkám si, že kdybych se jednou ocitl v domově pro seniory nebo žil sám a cítil se opuštěný, dělal bych všechno pro to, abych byl co nejvíce společenský. Z čistě pragmatických důvodů. Choval bych se tak, aby lidé měli důvod za mnou chodit, vyhledávat mě, aby setkání se mnou bylo pro jiné zajímavým zpestřením. Dělal bych to čistě pragmaticky kvůli sobě. Protože se setkávám se dvěma skupinami seniorů. Jedni jsou roztomilí a setkání s nimi mě vždy obohatí. A pak jsou tu ti druzí, kteří se chovají tak, že si říkám: No jo, jsou sami, protože kdo by za nimi chodil, kdo by se s nimi chtěl vídat?
Jenže každý člověk je přece jiný, někdo má dáno, že je introvert, těžko navazuje přátelství, třeba je bručoun, aniž za to může, ne?
Kdo byl sobec celý život, na konci roku se mu ta vlastnost ještě znásobí. Kdo byl zlý, je ve stáří ještě více zlý. V domově pro seniory je hrubý na personál, žádná polévka se mu nezdá dost dobrá, buďto je příliš horká nebo příliš studená. To je pak problém. Pokud bych měl pocit, že se do takové skupiny dostávám, dělal bych všechno pro to, abych své chování změnil.
Jde to?
Já myslím, že ano. Ve vyšším věku máme často pocit, že všechno víme nejlépe, že víme, jak bychom okolí a jiné lidi změnili k lepšímu. Ale málokdy se umíme podívat sami na sebe, začít u sebe. Přitom v každém člověku je přece dobré i špatné. A mnohdy by stačilo se nad tím špatným v nás zamyslet a pokusit se to měnit.
Setkáváte se často s lidským trápením, s nemocemi, se smrtí. Jak se s tím vyrovnáváte?
Beru to tak, že zestárneme všichni. Jde o to, jak. Stáří je realita, na kterou musíme být všichni připraveni. Nemám strach ze smrti, ale samozřejmě, že mě znepokojuje umírání. Smrt je jen přechod, ale umírání je těžká disciplína. Z té mám strach, stejně jako každý. Ale i ten strach k našemu životu patří a nezbavíme se ho tak, že se přestaneme stýkat se starými nemocnými lidmi. Já za nimi chodím rád. Pro mě jsou staroušci velmi důležitá cílová skupina. Moc mi na nich záleží a nedám na ně dopustit. Jedna z největších hloupostí, jakou člověk může dělat, je to, když se tváří, že stáří neexistuje, že ho setkávání se starými lidmi obtěžuje, deptá, že mu ubírá energii. Ne nadarmo se říká, že vyspělost společnosti se pozná podle toho, jak se chová ke starým lidem.
Zbigniew Czendlik se narodil 6. 9. 1964. Dětství prožil v obci Debowiec na polské straně těšínského Slezska. Po vystudování semináře se stal římskokatolickým knězem. Do České republiky se dostal tak, že po roce 1989 zdejší církev měla málo kněžích, tak sem byli posláni někteří z Polska na výpomoc. Po roce služby v Náchodě byl přeložen do Lanškrouna, kde je farářem dodnes.
