Svěřit se s trápením? Nikdy!
Ilustrační foto: pixabay.com

Svěřit se s trápením? Nikdy!

21. 10. 2016

Jaký je největší rozdíl mezi muži a ženami?  Muži považují svěřování se s trápením či bolestí za slabost. Naopak ženy jsou přesvědčeny, že sdílením se uleví. Čím vyšší věk, tím je tento rozdíl markantnější.

V jedné pražské rodině nedávno pochovali pětasedmdesátiletého tatínka. Poslední rok na něm viděli, že špatně chodil, byl mrzutý, stranil se lidí. Když se ho žena i děti opakovaně ptali, zda byl u lékaře, vždy odpovídal, že ano. „Tvrdil nám, že má všechny výsledky v pořádku, ale my tomu stejně nevěřili,“ říká jeho manželka. Jednoho dne ho našla doma mrtvého. Měl  infarkt. Lékařka ženě později řekla, že mu diagnostikovala spoustu nemocí. Od problémů se srdcem přes vysoký cholesterol a tlak až po vážné onemocnění jater. On přesto popíjel víno, kouřil, jedl uzeniny a manželce i dětem tvrdil, že je zcela zdráv.

Vysokoškolsky vzdělaný, v práci úspěšný  a okolím vážený muž lhal své rodině jako malé děcko. Je to vůbec možné? Je to časté. Mnoho žen, které ovdověly, se shodují, že jejich muži tajili své nemoci, trápení, pochybnosti.  U starší generace mužů je totiž svěřování se bráno jako slabost.„V mužské populaci dominuje neochota sdělit své stesky, vyhledat pomoc,“ míní psychiatrička Tamara Tošnerová, mezi jejímiž pacienty je hodně lidí vyššího věku. „Muži sdělování chápou jako projev slabosti. Drží se motta: já sám,“ vysvětluje autorka knihy Jak si vychutnat seniorská léta. 

Psychologové se shodují v tom, že se problém výrazně týká mužů dříve narozených. Zatímco mladí jsou vstřícnější k návštěvám lékařů a více pečují o své zdraví, ti starší žijí v zaběhnutém modelu: Muž musí být silný a když není, je k ničemu.

Muži nad šedesát pět let ve srovnání s ženami velmi často páchají sebevraždy. Američtí psychologové udělali velmi zajímavou studii, ze které vyplynulo, že řada mužů spáchala sebevraždu v měsíci, ve kterém navštívili svého praktického lékaře. „Muži se mnohdy obávají, že jejich život bude probíhat s omezeními, jeho kvalita bude snížena a to jim připadá nedůstojné,“ shrnuje doktorka Tošnerová.

Když čtyřiašedesátiletému Václavovi, bývalému učiteli z Brna, loni diagnostikovali rakovinu prostaty, doma ženě nic neřekl, vypnul si mobil a odjel na chalupu. Manželka málem zemřela strachem, jeho syn jej pak na chalupě vypátral. „Otec mi nic neřekl, ale bylo mi jasné, že se něco stalo,“ vypráví. „Pak nám to tajil ještě půl roku. Dokud si maminka nevšimla, že si shromažďuje různé léky. Bylo jí to divné. Napadlo nás, že se možná chystá na sebevraždu, ale stále jsme tomu odmítali uvěřit. Vzal jsem ho na výlet do hor, do míst, kam se mnou jezdil, když jsem byl malý. Večer jsme popili a já to z něho vytáhl. Řekl, že už není chlap, že umírá a že nechce žít s takovou potupou. Rakovina prostaty pro něj byla potupa, ztráta pozice muže.  Až jsem mu sehnal články o slavných úspěšných lidech, kteří s touto nemocí bojují, trochu se dal do kupy. Začal chodit k lékaři, léčí se. Ale o té nemoci se nesmí mluvit. Řekl, že kdyby se to dozvěděl někdo z našich známých, zabije se.  Za nemoc se stydí. Je to pro něj jako by selhal, zklamal. Maminka říká, že s ním není k vydržení, jak je protivný a zlý,“ vypráví syn.

Mnoho žen se naopak se svými problémy ihned svěří kamarádkám, kolegyním. Jsou také vstřícnější k návštěvám psychologů. Za to, že jsou nemocné, se nestydí. Ne, že by se z oznámení o těžké nemoci nehroutily. Ale málokterá žena v souvislosti s nemocí mluví jako o svém selhání.

Možná, že současní mladí muži budou v tomto směru jiní, až zestárnou. Vyrůstají totiž v době sdílení a svěřování se. Kdejaká takzvaná celebrita vypráví v televizi či v novinách o nemocech, o trápení. Sdílet pocity je pro mladé takzvaně in. Těžko říct, zda se to u mužů časem promění ve schopnost vypořádávat  se s věkem a nemocemi. Ti současní pánové v letech však, bohužel, vesměs zastávají názor, že kdo se svěřuje, je srab.

Bez ohledu na to, že tím škodí nejen sobě, ale především svým blízkým, kterým na nich záleží.

psychika rodina zdraví
Hodnocení:
(5 b. / 6 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Naděžda Špásová
Nejen muži se nechlubí a nesvěřují se se svými problémy, ony to dělají i ženy. Nadarmo se neříká, že sdělená starost, je poloviční starost.
František Komín
Zajímavé. Problém, který se týká mužů a vyjadřují se k němu výhradně ženy. Ono je to celé trochu složitější. Samozřejmě netvrdím, že na tom něco není, i když uvedené příklady jsou spíše špička ledovce. On si každý spíš všimne případů, které nějak vyčnívají z průměru a nemusí být nutně typické. Především je velký rozdíl ve způsobu uvažování žen a mužů. To se netýká jen svěřování, ale prakticky všeho. (Příklad: vzpomínám si na diskusi, kterou jsme měli kolega a já se sekretářkou na téma kritéria výběru při nákupu domácích spotřebičů. Zatímco my jsme preferovali funkčnost a parametry, sekretářka trvala na tom, že rozhodující je estetické hledisko.) V tomto případě se rozdíl projevuje v tom, že žena když má problém (nejen zdravotní), tak se chce svěřit podle zásady, že sdílená bolest je poloviční. Muž když má problém, tak ho chce řešit a nerad se svěřuje někomu, kdo by mu ho nepomohl vyřešit. V těch extrémních případech, kdy nenavštíví lékaře je prvotním problémem spíše neinformovanost a z toho vyplývající neochota se svěřit ("Stejně mi nepomůže"). Zmíněné snížení kvality života jistě také hraje roli a nemusí to být nutně proto, že jim to připadá nedůstojné. Pro někoho prostě může mít větší cenu jeden rok aktivního života než dva roky života s omezením. To je jen otázka priorit.
Eva Komínová
Bohužel, mám podobné zkušenosti s tatínkem. I když bral léky, stále se divil, proč, když mu vlastě nic není. Ale neuvědomoval si, že mu "nic není" právě proto, že ty léky bere. Mnohem tragičtější případ se ale stal mé bývalé kolegyni. Jejímu manželovi byla diagnostikována rakovina tlustého střeva v počátečním stadiu, kdy se s tím ještě dalo něco dělat. On však zatvrzele odmítl lékařskou pomoc i přes nátlak celé rodiny. Čtyři roky pak umíral doma odkázaný na pomoc svých blízkých. Jak byly pro ně krušné, to si každý jistě dovede představit...
Květoslava HOUDKOVÁ
Ano - "páni tvorstva" k lékaři nejdou, hrají si na hrdiny - a někdy na to zbytečně doplatí. Ale je potřeba dobře uvážit, komu se svěřit. O mých zdravot. problémech ví pouze lékař a rodina - před nikým se nevykecávám (to mi nepomůže) a zejm.i varuji před tzv."dobrou kamarádkou"!
Zdenka Jírová
Znala jsem jednoho muže, kterého jsem poznala jako přítele své kamarádky. Byl to chlap, kterého ji mnohé záviděly. Po šedesátce se změnil, nebyl už tak zábavný začal hubnout, nemohl moc chodit - měl dnu, ale léčit se nechtěl. Špatně slyšel, ale naslouchátko odmítl nosit, otevřela se mu noha a po několika letech celkem zbytečně zemřel. protože přes doporučení lékaře odmítal další vyšetření a braní léků.
Zuzana Pivcová
Pardon, muži
Zuzana Pivcová
Výjimečně jsou také "uplakánci", kteří potřebují co nejvíce litovat, ale většinou, když jde o vážné věci, ,uži se s nimi moc nesvěřují, takže u nich pořekadlo: "Sdílené hoře je poloviční a sdílená radost je dvojnásobná" (nevím přesné znění, znám to v němčině) zrovna moc neplatí, a to je někdy škoda pro obě strany.
Eva Krausová
Bohužel velká pravda, muži své trápení dusí v sobě, můj tatínek byl také takový...

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.