Souvisí pocit nespokojenosti s délkou života? Vypadá to, že ano. V současné éře výzkumů všeho, co se týká stárnutí, přišla na světlo světa studie, která tvrdí, že spokojení lidé žijí déle než věční rýpalové a morousové.
Pětačtyřicetiletý David je zoufalý ze své mámy. "Posledních několik let každé naše setkání končí tím, že jsem otrávený a unavený z toho, jak věčně na něco nadává. Při jedné rodinné oslavě jsem už ze zoufalství počítal, kolikrát použila nějaké negativní slovo. Neustále říká, že je něco nebo někdo hrozný, hloupý, strašný, nemožný. Komentuje tak politiku, ceny v obchodech, sousedky, mě, mou ženu, mou dceru, herce z televize, články v časopise. Během jednoho odpoledne použila přes čtyřicet negujících výrazů. Nikdy taková nebyla," vypráví. Svou třiasedmdesátiletou matku má přitom velmi rád, často ji navštěvuje, téměř každý den jí telefonuje. "Zavolám jí, zeptám se, jak se má, a ona na to: Jak bych se asi tak mohla mít, nijak. Tohle řekne a já už mám depresi," dodává.
Jednou mamince řekl, že nemá důvod být nespokojená. Že je na svůj věk ve velmi dobré kondici, má rodinu, pěkný byt, slušnou penzi. Rozčílila se a řekla mu, že je, citujeme "úplně, ale úplně nemožný a o životě ví prd."
Je to tak. Někteří lidé mají za sebou těžké nemoci, sotva se drží na nohou, ale negativní slovo od nich nikdo neslyší. Někteří naopak plivou jedovaté sliny, kudy chodí. Nezabývejme se teď příčinami, proč tomu tak je, ale následky. Odborný časopis Psychological Science zveřejnil studii vědců, kteří devět let sledovali čtyři tisíce pět set lidí. Ti, každý rok podrobně odpovídali na otázku: Jak jste celkově spokojeni se svým životem? Za odpovědi dostávali od nuly do deseti bodů, čím vyšší spokojenost, tím vyšší bodování. Psychologové hodnotili průměrnou spokojenost, její vývoj v čase, věk, pohlaví, zdravotní stav, vzdělání, styl života účastníků projektu.
"Je to první studie, která využila při měření efektu životní spokojenosti na riziko mortality devíti opakovaných měření. Vícenásobná měření nám umožnila zjistit, jak proměnlivost v úrovni životní spokojenosti souvisí s dlouhověkostí, což do té doby nebylo zkoumáno," uvedla Julia Boehmová, jedna z autorů studie. Došli k závěru, že u lidí nad padesát let pocit spokojenosti ovlivňuje délku života. I když se jejich spokojenost v průběhu života mění, není to na škodu, pokud se dotyční umějí novým situacím přizpůsobit. Ti, kteří to umí, jednoznačně žijí déle a v lepší kondici.
Neznamená to tedy, že dlouhověkosti dosáhnou ti, kteří v životě neměli žádné starosti a byli stále jen spokojení a šťastní. Ne, mluvíme naopak o těch, kteří prošli různými zkouškami, ale přesto si nenechali pocit spokojenosti vzít, přesněji, uměli si ho vytvořit. Ne nadarmo se přece říká, že je třeba radovat se z maličkostí.
Podobný pokus dělali vědci, kteří zkoumali celý život dvě stě zdravých studentů Harvardovy univerzity. Jde o jednu z nejrozsáhlejších prací zabývajících se pocity spokojenosti a jejími vlivy na stárnutí. Lidé byli sledováni při studiu, ve středním věku, ve stáří. Každých pět let vyplňovali dotazníky, odpovídali na dotazy psychologů, nechávali se prohlížet u lékařů. Ukázalo se, že ti, kteří vykazovali známky optimismu už jako studenti, zůstali optimisty i ve stáří. Dožili se vysokého věku v dobré duševní kondici. Byli mezi nimi i lidé, kteří prošli těžkou nemocí, rozvodem, přišli o majetek, ale zase se z malérů vyhrabali. Dokázali to, protože byli optimisté, uměli si vytvořit pocit spokojenosti.
Psychologové čím dál více užívají výraz pozitivní psychologie. Jednou z jejich propagátorů je psycholožka a vysokoškolská pedagožka Alena Slezáčková. Ta na otázku, co lidem nejčastěji brání v pocitu spokojenosti a štěstí, odpovídá: "Srovnávání se s ostatními lidmi, zejména těmi, která média prezentují jako krásnější, úspěšnější a bohatší, což přitom ve skutečnosti vůbec nemusí znamenat, že tito lidé jsou šťastni. Dále je to to, když si na druhých lidech všímají jejich nedostatků, chyb a selhání, místo toho, aby se zaměřili na rozpoznání a ocenění jejich silných stránek a skutečných úspěchů."
Za další z faktorů, které vedou k dlouhodobé nespokojenosti, považuje to, že někteří lidé jsou dlouhodobě nespokojeni se svým způsobem života, ale přitom se neodhodlají udělat krok ke změně.
Určitě by se pod ta slova podepsala jedna ostravská rodina, která právě řeší, co se svou nespokojenou babičkou. Je to podobný případ jako příběh výše zmíněného pana Davida. Teď hovoří Klára, sedmatřicetiletá učitelka z okrajové části Ostravy: "Tchýně si stěžuje, že stále jen sedí doma a nudí se. Koupili jsme jí lístky do divadla. Lamentovala, že tam nemá s kým jít. Jasně, nemá žádné kamarádky, protože je pořád mrzutá. Navrhli jsme, ať zavolá své sestřenici. Odmítla. Navrhli jsme sousedku, odmítla. Řekla jsem, že s ní ráda půjdu já, načež odpověděla, že si nemusím dělat násilí. Nakonec šla se sousedkou. Řekla, že představení bylo pitomé. Přitom tam hráli herci, které má ráda ze seriálu, a vím, že je to kvalitní inscenace, přitom zábavná. Má dobré recenze a znám hodně starších i mladých lidí, kteří se na ní dobře bavili."
Dotyčná mrzutá paní je rok od roku v horší zdravotní kondici. Její příbuzní jsou přesvědčeni, že v tom hraje roli, její špatné duševní rozpoložení. Výzkumy na toto téma jim jednoznačně dávají za pravdu.
