Život je fakt plný překvapení
Ilustrační foto: pixabay.com

Život je fakt plný překvapení

21. 9. 2016

Život zatím plul dál, staral jsem se sám o sebe, slintal za každou ženskou, co jsem potkal, a tak jsem nějak samou prací pozapomněl i na ten zmatek, co se seznamkou nazývá. Ale jak se říká, ono vše, i to špatné, pro něco jest dobré do budoucna, jen v danou chvíli nevíme, pro co, a kdy se to pozná. Já to poznal vzápětí, asi tak po třech dnech, kdy se zase na mě na stole drze rozdrnčel můj mobil.„Haló.“ V duchu jsem si ptal sám sebe, která to děva seznamovací volá, ale vzápětí jsem se uklidnil, protože mně došlo, a na chlapa kupodivu brzo, že jsem své telefonní číslíčko nikomu nedával jen tak pro nic za nic.

„Ahoj, ty kluku ušatej, že nevíš, kdo ti volá?“ No nevěděl jsem. A představte si, on to volal kamarád z dávných dob, z dob, kdy jsme si mysleli, že když si budeme na veřejnosti říkat vole, tak budeme úchvatná mládež, co ví vše.

„No ahoooj, člověče, ty žiješ?“ vyhrkl jsem nadšeně do mobilu. Rozpoutal se mezi námi přátelský dialog plný chlapských drbů, řečí, pomluv atd.

„Romi,“ tak mi přátelé říkají, „nechceš jít dnes na večeři? Slavíme narozeniny a k tomu jedno velké výročí. Pokud ti nebude vadit dámská společnost, rád tě uvidím a myslím si, že se nebudeme nudit.“ Milerád jsem souhlasil.

Víte, když je člověk sám a nespadne do toho osamocení a nebabrá se v něm, ale chce žít, je rád za každé pozvání, poznání druhého a i za ty malilinkaté chvíle na špacíru a koukání kolem sebe ve dvou, co kde lítá a co mu život zpestří.

Setkali jsme se večer v restauraci, kam jsme kdysi spolu chodili na obědy, a kde se ten večer mělo cosi slavit. Málem jsem ho kluka ušatého nepoznal. Hned jsem si vzpomněl na pořad v telce „A léta běží, vážení“…

Věděl jsem, že nebude sám, že s ním bude nějaká dáma a ještě někdo, budou sedět tři u stolu, anebo jich bude i víc. Byli tři, a mně zrudly líce. Vedle kamaráda seděla jeho přítelkyně, sympatická dáma od pohledu, taková pohodářka, a vedle ní…

Zažíval jsem ten pocit, jak se říká, kdy se jen koukneš a podlamují se ti z toho kolena. Vedle nich seděla štíhlá opálená dáma, velká kukadla, která ladila s dlouhými kudrnatými černými vlasy lehce sčesanými ke straně jen tak halabala, nožky měla jak baletka, výšku asi 175 cm. Byl jsem z ní vedle jak jedle. A se mnou celá hospoda, která po ní pošilhávala.

„Ty vado, to je baba,“ řekl jsem si a zbrzdil jsem své přibližování ke stolu, kde seděli. Pokukoval jsem pořád po očku na ni. Upnuté šatičky, dole šikmo střižené, dekoltík měla decentní, no ženská jako fík. Hele, dámy, stejně to s námi umíte pěkně válet, když chcete…

„Ahoj, ahoj, ahoj,“ řekl jsem a podal všem ruku. Mrkl jsem na kámoše, švihl kukadly vlevo na tu tajemnou dámu, až jsem si je málem vylomil, a kámošovi při podání ruky špitl: „Dobrý…“ Otočil jsem se k tomu vizuálnímu pokladu a pronesl:

 „Velice mě těší, dovolte, abych se představil. Jmenuji se Roman, pro vás Romča.“ Usmál jsem se a podal ruku ke stisku. Ona vstala, nádherně i svůdně se usmála a šeptla: „Ahoj, těší mě, Stáňa.“ Stiskla mi ruku a já pocítil takový ten velký vřelý stisk. Docela mě překvapilo, že stisk byl na ženu tak energický. Ale byl milý.Sedl jsem si k nim, povídali jsme si, objednali jsme si jídlo a jali jsme se porozprávět o životě, jaký je a jak jím proplouváme.

Zeptal jsem se zvídavě: „Sakra, koho narozeniny vlastně slavíme?“

Kámoš se usmál, podíval se na přítelkyni, na moji spolusedící a řekl památné věty: „Víš, Romčo, my tu dnes slavíme… Já nevím, jak to říci, ale znám tě a ty jsi kluk chápající, může se ti tedy vše sdělit bez obalu. Slavíme Stáňu. Ne ty pravé narozeniny, jak se slaví, ale druhé narozeniny – od doby, kdy začala žít naplno, tak, jak chtěla.“

Vůbec jsem nechápal. Rozvod? Nemoc? Otočil jsem se na ní a řekl jí něžně: „Povídej, to mě moc zajímá.“ Stáňa se usmála, oči se jí zaleskly, napila se decentně šampusu, opřela se do křesla, zakoukala se na mě a pravila vážně: „Řeknu ti pravdu, za tu se nestydím. Dnes jsou tomu dva roky, co jsem se z muže stala ženou, protože jsem se cítila jako žena odmala a před dvěma roky konečně operativně ze mě tu pravou ženu udělali. Vadí ti to? Jinak jsem se jmenovala Stanislav, a tak jsem teď Stanislava.“

Vytřeštil jsem na ni po té odpovědi oči, ale jen malinko, ono je toho dnes kolem hodně, co se děje, a jak říkám, život je pln různých překvápek. Dal jsem si doušek limči, nahnul se spiklenecky nad stůl a horečně jsem odpověděl:

 „Mluv, mluv, to mě zajímá, jak to bylo, jak ses cítila, co dospívání, co tělo, jaký to bylo, operace jak proběhla atd.“ No fakt, lidi, tohle mě úžasně zaujalo.

Vyposlechl jsem si story dospívání, ty křehké mantinely života, kdy mezi kluky trpěla, ale i mezi dívkami, no nějak se nemohla či nemohl zařadit do té správné kategorie, kdo vlastně je. Dokonce si s sebou přinesli i album fotek z mládí a je fakt, že ty rysy ženství tam prostě na tom fotu byly.

Někde prý u Brna či za Brnem je klinika, kde vám prostě toho šulína sloupnou jak banán, ušmiknou, plasticky udělají vše tak, jak to má být, slupku z něho použijí na venek, hořejšek zajistí alá silikony, hormonální kapsule udělají své – a je to. No, tak jednoduché to asi nebylo, ale řekla tolik podrobností, že jsem měl husí kůži jak Eskymák, když si nahatej zabouchne zvenčí dveře u iglú. Ale bylo to dost zajímavé téma.

Občas jsme se řehnili a domluvili jsme se, že se uvidíme a někam zajdeme… Ale neřešili jsme, kdy přesně a kde. A tak jsme se po večeři a příjemném povídání rozloučili.

Stáňa se ozvala asi za tři dny a hned se zeptala, co dělám večer. Domluvili jsme si setkání, sešli se a šli na zábavu. No, shrnu to. Byl to zážitek. Ploužáky i disko hřměly éterem, tělo na tělo se tisklo na parketu, Stáňa příjemně voněla, vlasy měla hebké, tělo svůdné, ale já si v duchu všímal dvou věcí. Pořád mi to vrtalo v palici, že je to vlastně původně vyrobený chlap. A za druhé, jak po nás čučej a slintaj pánové od baru a stolů. Ne na mě, ale na ni. Nebo na něj? Sakra, tak na koho. Jenže to se to frajeří, když už se ví, kdo je kdo.

Po tomto tanečním večeru jsem se pak setkával s hodně známýma, kteří tam byli taky – a to bylo hned řečí.

„Ty kluku jeden, kdes sbalil takovou nádhernou babu?“ Já jen šibalsky říkal: „Jó, hoši, kdo má, ten má,“ ale bral jsem to jako milou provokaci. Výsledek všeho? Fakt se z nás stali dobří kamarádi. Dodnes si píšeme, dodnes, když jedu do rodných končin, se zastavím za Stáňou, popovídám si s jejím už dlouholetým partnerem, který tvrdí, že by ji nikdy za normální ženskou nevyměnil, protože ona je fakt ta super žena. Mají dvě děti, ale z jeho strany. Byl vdovec, hledal, hledal, pak to vzdal, a když už ani nedoufal a nevěřil, náhoda k tomu chtěla tak nějak přispět, tak se setkali a bylo to. Byl jsem moc rád, že to vše mezi nimi dobře dopadlo.

Moc rád za to, že jsou spokojení. Víte, ono to zas až tak není o tom, kdo je na první pohled krásný nebo co vlastní, ale je to prostě o…, to je tak složitý, že to raději ani nenapíšu, protože už bych byl z toho jelen multiparohatej. Jen mě prostě někdy moc mrzí, když někdo zařadí človíčka do nějaké kategorie jen proto, že je nějaký divný – protože nejedná, nemluví a nereaguje jako on. Však jistě víte, co tím chci říci.

Na tohle, lidičky, na tohle vše je jedno úžasné rčení, které tu teď napíši velkými písmeny. Platí naprosto bezvýjimečně, bohužel se jím řídí málokdo a to je moc, moc škoda. Zde je:

TY, JENŽ MĚ NEZNÁŠ NEBO JEN JSI O MNĚ SLYŠEL COKOLIV A VIDĚL MĚ JEN ZPOVZDÁLÍ, SLYŠ A PAMATUJ SI TOTO:

DŘÍV, NEŽ MĚ BUDEŠ POMLOUVAT A SOUDIT MŮJ ŽIVOT, TO, JAK ŽIJI, JEDNÁM, MLUVÍM A JAK VYJADŘUJI TO, CO MÁM NA SRDCI A CO CHCI ŘÍCI, DÁM TI JEDNU JEDINOU RADU. OBUJ SI MÉ BOTY A PROJDI SE MOU MINULOSTÍ. PROJDI TY ROKY, KTERÉ JSEM PROŠEL ŽIVOTEM, A ZAKOPNI O KAŽDÝ KÁMEN NA MÉ CESTĚ, O KTERÝ JSEM ZAKOPÁVAL I JÁ.

ZA KAŽDÝM PÁDEM V ŽIVOTĚ VSTAŇ, JDI DÁL A POZNÁVEJ ŽIVOT TAK, JAKO JÁ. POTKEJ LIDI STEJNÝCH TVÁŘÍ, MYSLI I ČINU. POZNEJ A POCIŤ JEDNÁNÍ A SKUTKY JEJICH VŮČI TOBĚ, JAKO JSEM TO POZNAL JÁ SÁM NA SOBĚ.

POTOM, AŽ POTOM MŮŽEŠ SOUDIT, KDO JSEM, JAKÝ JSEM A PROČ SE CHOVÁM A JEDNÁM TAK, JAK TO VIDÍŠ TY.

 A tohle by si lidi měli zapamatovat navždy.

 

 

 

 

Můj příběh vztahy a sex
Hodnocení:
(5 b. / 6 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Dana Tomanová
:-)))pěkně jste to popsal, pane Procházko, úplně jsem Vás tam viděla :-))) když se žije naplno, je pořád co slavit, i bez "předělání" - vlastně každý příjemně prožitý a rozesmátý den...
Eva Balúchová
Zajímavý příběh,hezky jsem si početla.Pokračuj ve vzpomínkách.
Jitka Havlová
Romane děkuji za moc krásný článek. Fandím ti, že jsi upřímně napsal, jak jsi to cítil. Díky, díky.
Roman Procházka
Ivko, zde neděláme maturitu. Každej se překlepne. Buď to hledám jak proč nač, a nebo přečtu obsah co tím kdo chce říci, Já jsem schopen někdy v rychlosti i ve slově miluji napsat tvrdé y.
Naděžda Špásová
pokračování: opět povedlo. Život prostě tropí hlouposti a jsem ráda, že to dobře dopadlo. Máš to zase za 5*****.
Naděžda Špásová
Tak k tomuhle není, co dodat. Tohle se ti, Romane, opětpovedlo
Hana Rypáčková
Znám tu dva lidi .On je vlastně žena a ona je vlastně muž. Chovají se tak, ale nemají předělanou imič. Četla jsem spoustu knih o tom jen proto, že je stále potkávám a většinou nevypadají šťastně. Žijí osaměle , on má pejska. Ona je ostýchavá, se ženami i s muži. Jako nikam nepatří. Ale to přetvoření je náročné...
Zdenka Jírová
Jednou jsem podobnou událost zažila u kadeřnice. Čekala jsem,až budu na řadě. Seděla jsem v takové oddělené části, kde jsem neviděla zákaznice, jen jsem je slyšela. Moje kadeřnice se při práci bavila s pánem, kterého jsem neviděla a soudila jsem, že asi čeká na svou paní, až bude hotová. Vykulila jsem oči, když jsem žádného pána při odchodu neviděla, jen krásnou vyšší slečnu, s dokonalým poprsím v dekoltu, krásně upravenými nehty a svůdnou halenkou, včetně lodiček s vysokými podpadky. Jen hlas neměla ženský. Když odešla, neodolala jsem a zeptala se kadeřnice. Byl to " předělaný" muž, jen operaci hlasivek zatím nepodstoupil. Byla jsem hodně zmatená. Nikoho neodsuzuji, přeji všem, ať jsou tím, čím si přejí být. Jen se s tím nesetkáváme příliš často, tak nás to může vykolejit.
Jiří Libánský
Napsané tak, že se to velmi dobře čte. A zajímavé téma. I já jsem zažil podobné pocity jako autor.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 50. týden

Blíží se vánoční svátky a s nimi návštěvy v rodinách, u známých, a také jiné společenské události. A tak si tentokrát vyzkoušíme, jaké máte znalosti z etikety.

AKTUÁLNÍ ANKETA