Hlídací regál Fanouš Hovorka slouží v prodejně s drahými parfémy už dvanáctý rok. Stal se součástí inventáře a je od nábytku pouhým okem k nerozeznání. Ačkoliv podle prohlášení šéfa jeho agentury je ,,životnost“ normálního chlapa mezi ženami v tomto prostoru půl roku, on tu stojí takovou dobu. Čas jaksi nevnímá a on mrška zatím uhání kolem. Za sklem výlohy se střídají roční období. Bývaly doby, kdy důchodce sloužil každý den včetně soboty. Pouze ve středu jej vystřídal někdo z agentury. Tak činil deset let. A v prosinci sloužil v jednom kuse, i v neděli. Za tu dobu si vytvořil systém psychického přežití a i tělo si zvyklo, takže důchodce je ,,jako frčka“, řečeno slovy občana Dlaboly. Služba v prodejně nikoho nepřitahovala, středy byly přehlídkou naštvaných vrátných, beroucích službu jako nutné zlo. U Fanouše jejich odpor k parfumérii vyvolal pocit nepostradatelnosti. Jenže člověk stárne a dostavuje se únava materiálu.
Zlom nastal před dvěma lety. Normální lékařské vyšetření na EKG zahnalo služebníka do nemocnice a za tři dny obdržel kardiostimulátor! Jeho službu v prodejně to neukončilo, pouze zredukovalo. Fanouš od té doby slouží jednom středy a soboty, celkem osmdesát hodin měsíčně. A podle zásady Každý člověk je nahraditelný, převzal jeho dřívější roli kolega Brandejs. Výjimka potvrzuje pravidlo. Fanouš si bláhově myslil, že prostě nikdo nemůže sloužit tak dlouho jako on, v tomto prostoru tak nezvyklém pro normálního chlapa. Jeden člověk se však našel.
Vladimír Brandejs, padesátiletý starý mládenec, má prodejnu jako ráj na zemi. Mezi parfémy si lebedí a z normální vrátnice se přesunul tam, kde se mu koníček stal povoláním. Je ve službě velice aktivní, radí zákaznicím, studuje patřičnou literaturu, čte katalogy, kupuje čas od času vystavené zboží, takže vzbuzuje podezření odlišné sexuální orientace. Žije s maminkou a služba je u něj potěšením a povoláním. Takové přesile musel důchodce podlehnout. A tak Fanoušovi zůstaly jenom ty středy a soboty. Brandejs je bývalý sportovec a má výdrž. Je k neutahání. A ještě slouží i na jiných místech!
Všední den znamená devět hodin na nohou za dohledu přísné paní vedoucí. Dobu rozděluje půlhodinová přestávka dle Zákoníku práce. Za ty dva roky si už tělo odvyklo a spánek už také není bůhvíjaký. Fanouš často ve službě zíval a také se mu klížily oči. Dával si přitom pozor, aby jej nespatřila paní vedoucí, neboť už si není zcela jist, že by ji neposlal k Neumětelům.
Toho dne se do prodejny dostavil šéf Fanoušovy agentury. Předložil starému služebníkovi rozpis služeb na měsíc srpen. Jeho dotaz byl stručný: "Pane Hovorko, kolega Brandejs si bere čtrnáct dnů dovolené kvůli Olympijským hrám v Riu! Bude se na ně čučet v televizi. Jste schopen sloužit dvanáct dnů v jednom kuse za sebou?“Oslovený vypjal prsa a skoro uraženě odvětil: "Samozřejmě, jsem starý kozák v půtkách tužený. Můžete být bez obav!“
Šéf poděkoval a podal služebníkovi ruku. Po zádech jej však nepoplácal. Teprve pak se hrdina rozklepal. Došlo mu, že musí stát v prodejně každý všední den od půl desáté do sedmi do večera. Na vlastních nohou a ve střehu jako hlídač zboží a zároveň pozorovatel paní vedoucí. Doma má na regeneraci dvanáct hodin včetně spánku, možná někdy neklidného. Jak asi bude vypadat služba? Z chmurných myšlenek jej však vysvobodil osvobozující nápad. Vybojuje jakýsi soukromý Olympijský dvanáctiboj sám se svým tělem!
Za čtrnáct dnů se uvidí. Je to překážková dráha. Možná to vzdá, ráno se neprobudí včas, nebo vůbec. Přistižen ve službě se zavřenýma očima, pošle paní vedoucí do háje a možná ji i fyzicky napadne.
Předtím si ale v prodejně hraček zakoupí dětskou zlatou medaili se stuhou. A jakmile za čtrnáct dnů jeho martyrium skončí a on zvítězí, pověsí si ji veřejně na krk. Na dotazy nebude odpovídat a nebude si všímat lidí, kteří si před ním budou významně ťukat na čelo!
