Šťastně jsme dorazili k penzionku Annaberg a začali jsme se ubytovávat. Ubytovatel nemohl tušit, že jsem chromá, tak bydlím v prvním poschodí a schody slouží k procvičování bolavé kyčle. Máme krásný pokojíček s balkónem. Holky naproti jsou nešťastné, koukají na plechovou střechu. Utěšovala jsem je, že tam stejně budou jen spát.
Před večeří nás majitel cestovky přivítal a chrlil na nás info, kde co je, co budeme absolvovat, nemáme uvnitř kouřit, nemusíme zamykat, jak máme pouštět vodu ve sprše a po sobě uklidit. O půlnoci byl všude klid a usnula jsem. Probudili jsme se už v sedm, ale snídaně je až od osmi, nebylo kam spěchat. Ale bylo. Přesto, že už včera jsem si prohlížela tabulku, na které stálo, že při snídani si máme brát pečivo 2+2/půlkrajíčky chleba a veka/, 2+2 plátky uzeniny a sýra, někteří se na švédský stůl vrhli jak stádo kobylek a na nás posledních pět v řadě téměř nic nezbylo.
Kuchař jen kroutil hlavou a narychlo doplňoval potraviny, abychom neměli hlad. Pak jsem šla kolem jedné dámy, která už byla spokojeně po jídle a měla ještě talíři nakrájená rajčata a okurky, tak jsem jí řekla, že je tam napsáno, že si máme od všeho brát jen po dva kusy, aby se dostalo na všechny, tak se začala rozčilovat, ať jí ukážu v regulích, že si to nesmí vzít. Škoda nervů i slov. Řekla jsem, hele, klidně si vem, kolik chceš, my ostatní jíst nemusíme, a šla jsem. Asi jí to dlouho vrtalo hlavou, protože ještě za hodinu u autobusu se mne ptala, cože jsem jí to u stolu řekla, ať si to sežere? Tak to už bylo moc. Já jsem o žraní nic neříkala, to už sis vymyslela, já jsem řekla, že si klidně můžeš brát, kolik chceš, že my ostatní jíst nemusíme. Opět rozvířila debatu o množství jídla...no, zachránil nás nástup do autobusu.
Jeli jsme jen do zdejší vesničky do kostela. Začínáme prohlídkou veselého hřbitova. Zde se neumírá, zde lidé jen odcházejí. Majitel cestovky coby průvodce je vtipný pán a informace historické prokládá šprýmy, tak se nenudíme. Pak nám ukazuje zázemí kostela se záchodem. Vydáváme se na naučnou tzv. Perlovou stezku. Vede podél jezera krajem lesa a k velké radosti nacházíme jahůdky, maliny a borůvky. Zobáním jsem se hodně zdržela, a když vidím, že skupina je roztahaná už na druhé straně jezera, zahalekám na poslední, že se vrátím ke kostelu k našemu autobusu. Chyba lávky, autobus je fuč, asi byl s průvodcem domluven odjezd od konce stezky, která je kdoví kde. A k penzionu pět kilometrů...a já nemůžu chodit. No nic, ještěže mám orientační schopnosti a na křižovatce odbočím správným směrem. Uvažuju, že pokud něco pojede, mohla bych stopovat. Vymyšleno geniálně, ale Švédsko je osídleno řídce a tudíž i doprava zde na vesnici je minimální. Tak vesele, spíš smutně, šlapu a šlapu. Najednou slyším vrčet někde vpředu autobus. To bude asi ten náš! Hurá, jsem vysvobozena. Čeká se jen na mne. No bóže, však nehoří!
Chodím v poledne spát, tak vítám, že máme volný program. Někteří volí kola, někteří loďku po jezeře. Já se jdu po vyspání koupat k jezeru. Je nás tam více. Mimo nás ubytované se v jezeře cáchají i místní a dokonce stádo krav. Ano, ve vodě stojí krávy a vesele odhánějí ocasem dotěrné mouchy. Voda je rašelinová, takže léčivá.
Naložím se do teplé mělké vody, lehnu si a snažím se hojit bolavá záda včetně kyčlí... a jakmile ležím, opět usínám. Šťastná to žena. Najednou mne probudí křik. Nějaké zoufalé hekání a hlasy, dej ruku, neboj, tady už dosáhneš. Zvednu se na loktech a rozhlížím se. Kousek ode mne, kde už se voda svažuje do hloubky, drží dvě naše holky třetí a uklidňují ji. Ta je bílá a třese se jak osika, Má roztroušenou sklerozu a při plavání se jí najednou stalo, že nemohla popadnout dech, a proto to hekání. Uffff, to zas je zážitek. Naštěstí vše dobře dopadlo. Už si i děláme legraci, že si vybrala hezké místo po ranní exkurzi po veselém hřbitově a že bychom museli každý rok jezdit dávat jí kytku na hrobeček. Černý humor. Večer máme grilování a jíme v zeleni pod širým nebem.
Kuchař je vyznamenán řádem stříbrné vidličky. Jdeme brzy spát, ráno nás čeká vstávání ve čtyři, po snídani pojedeme do Stockholmu.
Přečtěte si také: Hurá na Švédy (1.část)
