1. Trochu lehkého humoru k titulnímu obrázku
Byla vyvinuta VÚDN (Výzkumným ústavem dobré nálady) při Masarykově univerzitě v Brně. Vedoucí projektu DrSc.Miloslava Morie (na snímku se svojí dceruškou) je také autorkou stejnojmenné odborné publikace. Znalcům i veřejnosti se jeví jako nejcennější objevná metoda autorky, využívající při léčení moderních médií, zejména internetu. V knize ji popisuje kapitola
„Aplikace terapie dálkového sdílení pocitu štěstí vizuálním pohlazením po duši“.
V následující ukázce formuluje vlastními slovy své pocity Libor Farský - jeden z online čtenářů této kapitoly:
Síla lásky na pohled
hřeje celý vodní svět.
Rybky, vydry, hastrmany,
vodní víly - (mnohé ještě panny).
Štěstí něžné maminky
a očička malinký.
Tolik šíří radost z bytí,
že způsobí vlnobití.
V živou vodu se promění
všechny kapky bez prodlení.
Vrátí život utopenci
a vyzvou ho k aqua tanci.
Potěší i čumila,
co na monitor zírá.
Z velké dálky náhodou
na dvě šťabajzny pod vodou.
2. Vážnější zamyšlení
Vážení přátelé. Před asi 10 lety jsem měl své kruté DVA DNY BLBCE. Když jsem je přežil, popsal jsem je neznámé holčině - autorce krásných obrázků na internetu s tím, že mně její tvorba pomohla z deprese. Zde jest přibližný záznam těch dvou dnů, kterými jsem ten svůj dopis uvedl:
* Začalo to tím, že se mi přetrhla tkanička u boty a náš pes, Ben Farský, někam zdrhnul. Ale kudy, z uzavřené usedlosti? Neměl jsem čas to zjišťovat, musel jsem jet do práce. Tam to pokračovalo.
*Kde mám, sakra ty klíče? Jdu učit, ale zapomenu brýle na čtení. Tak improvizuji bez příprav. Udělám početní chybu, omluvím se za ni. Je to OK? Není. Jdu do kanceláře. Musím opravit projekty několika nejhorších studentů, už to nemohu odkládat. Otevřu je, mám k tomu fyzický odpor. Jdu se podívat do ledničky, abych to oddálil. No jasně, lednička je prázdná a teče z ní, protože byl vypnutý proud. A moje brýle v ní taky nejsou. Kašlu na všechno, pojedu domů.
*Je už tma, místy i mlha. Předjíždím pár neosvětlených cyklistů v tmavých bundách a světla aut proti mně. Říkám si, "blbečkové, víte, co riskujete?" Zpomalím. Mává nějaká prostitutka, soudě podle oblečení. Aspoň, že je ve světle červených šatečkách s minisukní. "Počkej si na Němčoura, cácorko!" Předjíždí mě kamion s vlekem a mám co dělat, aby mne nesmetl ze silnice. Další blbeček. Pustím si autoradio. Jitka Asterová zrovna rozebírá problémy sexu bez partnera. Nezdá se mi to vtipné. Vtom prásk. Srnka sebevrah. „Sakra, kdy už vás někdo naučí se rozhlédnout, než skočíte do silnice? Asi by vám měli myslivci dělat nějaká školení“. Třeba by to šlo zaplatit z fondů EU. Kde je? Neleží tu, snad to přežila. Prohlédnu si zbořený čumák auta a okraj lesa. Možná jsem ji jenom zranil a mohl bych ji vzít k veterináři. Třeba si teď už bude muset odpajdat svůj život na třech. Ale není ji viděl ani slyšet.
*Doma plačtivo - "jobovka". Hrozivá lékařská prognóza u postižení malého vnoučka. Nemohu usnout. Beru si antidepresivum a pouštím si bednu. Samé násilí. Vyčítám si, že jsem tu srnku s baterkou nehledal. Ale teď už bych to místo nenašel. Neusnu. Jsou 2.00 ráno, beru si prášek na spaní. Nezabere. Objevily se první dvě mouchy, jaro začíná. "Nesedejte na mne, holky, nemám na vás náladu". Tak jo, musím se zaměřit na něco hezkého. Vylezu z pelechu, dám si kafe, a začnu si představovat, co všechno si vybuduji, až na to budu mít čas a peníze. Rozhodně atelier a dílničku. Nakreslím si to. A je 5.00 hod. To už spát nepůjdu. Udělám si další kafe. Jdu si ven zakouřit. Oba psi mne vítají - jako kdyby mne několik let neviděli. Pejskové ušatí, vrtí ocásky a olizují mne. Zřejmě nějak vycítili, že je mi na nic. Udělám si další kafe, ale potom už povinnost volá.
*Den druhý ve škole. Špatně se soustředím. Studenti jsou ale fajn, něco asi vytušili, jakoby také vrtěli ocásky. Odučím si to a váhám. Mám nevyspalý sednout za volant? Opravuji ty pitomé výkresy. Zkusím si zdřímnout. Nejde to, znovu černé myšlenky. Vtíravé. Raději nepojedu, přespím v kanceláři. Ale stejně nemohu usnout. Ne, prášky si už brát nebudu, chce to přírodní sedativum a nějakou změnu. Tak jo, zajdu si na pivo. Hospoda je plná, v TV běží sportovní přenos. A najednou vidím Katku Neumannovou, opakují záběry, jak vyhrála zlatou olympijskou medaili. A hned je mi lépe.
Mrznoucí slzičky štěstí a vůbec krásný čumáček dokáže lidi nakazit svým štěstím. Tak jsem se naučil, že je-li člověku nanic, je třeba hledat něco hezkého pro oči, uši a potažmo i duši.
Co dodat? Usnul jsem jako nemluvně…
3. Budiž světlo - s pomocí magazínu i60.cz
*Jsem si vědom toho, že, pokud jde o něhu, je virtuálně – bezdotykový přenos mnohem méně účinný. Ovšem potěšit dokáže i pouhý obrázek, hezká poezie nebo hudba. Schválně se teď mrkněte na články a obrázky Evy Mužíkové „Můj zážitek roku: Chvíle štěstí“ a „Rozdávali jsme radost“. Uvidíte v nich, jak s pejskem Bertíkem opakovaně rozzářili tváře zdravotně postižených klientů v Jedličkově ústavu. Ten dojem je nezapomenutelný, byť jen virtuální. Věřím, že to budete cítit stejně. Dva obrázky Bertíka jsou i v mé galerii pod článkem.
*A tak bych mohl pokračovat. Je tomu rok ode dne, kdy jsem objevil tento skvělý magazín pro seniory a najdu na něm denně něco kouzelného. Kromě krásných fotografií, citlivé poezie i hezoučké příběhy ze života, osobitý humor, články poučné a zážitky z cestování i ze společenského života a vzájemných setkání. Velmi to obohatilo a rozsvítilo můj život.
Závěrem další ukázka dobrého skutku – krátké video, opravdu nádherné, neváhejte!
Aneb, jak neznámým lidem skvělý nápad hodných muzikantů Filharmonie Brno dokázal nečekaně zpříjemnit i obyčejný všední den. Včetně mého oblíbeného houslového virtuóza světového renomé Pavla Šporcla.
