V pátek ráno jsem zaklapla obal tabletu, který jsem výjimečně vypnula a prohlásila jsem: s sebou si ho neberu, potřebuji mít od íčka tři dny pokoj! Zahrčela rajská hudba koleček od kufru, kterou zbožňuji, a odfrčeli jsme na víkend v Doksech v hotelu Kamýk, který jsem si hodlala pěkně odpočinkově užít.
Moc jsme nespěchali, takže když jsem při projíždění českými hvozdy viděla nahoře na stráni pasoucí se koníky, manžel zastavil. Koně zbystřili a jak mě spatřili, vydali se mi v ústrety. Co vydali! Dali se do klusu, běželi směrem ke mně a zastavili se až u ohradníku. Zvědavě jsme se navzájem prohlíželi a k údivu řidiče jsem sebrala odvahu, zašeptala tomu jednomu: ty se mě trochu bojíš, viď, ale já se taky trochu bojím ... a pohladila jsem ho. Pěkný začátek víkendu. Pak jsme trochu zabloudili, ale už v deset hodin jsme stáli před Kamýkem.
Ale co to? Před hotelem na mě mávaly mně známé tváře! A co teprve v hotelu! Zjistila jsem, že víkend bude těžko klidný, protože Kamýk obsazuje i60! Tak jsem kapitulovala...
Pro velkou sílu íčkařů jsme se spolu s ostatními autaři vydali na nádraží k vlaku. Tam jsme se chvíli dohadovali, z které strany kýžený rychlík přidrandí a kterým směrem tak asi může být Praha, až rychlík stál u perónu. A z něj se začali vysypávat jeden po druhém íčkaři obtížení kufry, batohy a dokonce i koloběžkami.
A víkend dostal rázný spád. Odpoledne jsme se vydali ke stanovišti lodí a tam nedůvěřivě obhlíželi takového trochu nedomrlého Hynka, který zajisté 40 osob nepojme. Stejně nedůvěřivě na tu sílu v dubnu v 8 stupních po plavbě toužícího rozjařeného houfu pohlížel i Hynek. Ale nakonec nás po domluvě vstřebal a povozil. Nutno přiznat, že osazenstvo vypadalo spíš jako výprava k severnímu pólu, jen Bertík neúnavně nosil míček nebo řídil loď. Promrzlou kumpanii Hynek vypustil a ta se odebrala do Kamýku vpustit do útrob něco pro zahřátí.
Večer se nesl v duchu hesla, že tahle země není jen pro mladý. Vládl čilý výměnný obchod i vzájemné kamarádské obdarovávání, výměna pro život nezbytných informací, tlachání, klevetění, popíjení, dohadování se jestli se ukáže Honza, zpívání a tančení při hudbě, kterou pro nás vybral Laďa Šimůnek.
V sobotu jsme se rozškatulkovali a každá škatulka se vydala jinam. Ta moje směřovala v doprovodu dokeské patriotky Alenky Vávrové procházkou k jezeru. Bertík nás vesele doprovázel. Cestou jsme potkali v celé jeho kráse ptáka roku (červenku obecnou) a kamenožrouta zeleného. Na to, abychom řádně dojedli oběd, dohlížely pěkně shora rohaté i parohaté hlavy.
Co s načatou sobotou? Dostala jsem nápad! Vždyť kousek odtud jsou čertovy hlavy, co byly vloni námětem pro můj tip na výlet. Když je moravská Eva B. neuvidí teď, tak už nikdy. Kdo by s námi ještě jel? Auto se naplnilo hned a vyrazili jsme. Tak jsme za odpoledne viděli Bezděz, Housku, Kokořín, Šemanovice, navštívili parní pivovar, projeli kouzelný Kokořínský důl, viděli na obzoru Říp s mělnickou elektrárnou a konečně přijeli k čertovým hlavám. Zahrádku pod nimi, na podzim plnou barevných jiřin, tentokrát hlídal majestátní pan kocour.
Holky, podívejte se nahoru... to byl povel a do holek jako když střelí. Vyškrábaly jsme se nahoru, jen pan řidič, který už tušil, kolik kilometrů kokořínskými lesy jsme při kufrování najeli, se dole usmíval pod vousy, jak nás pěkně zabavil. A měl pravdu. Musí ale snad být svatý, když vydržel to holčičí štěbetání bez konce. Paní, počkejte a neutíkejte, prosím vás, vyfoťte nás s čertovými hlavami. Ano prosím. Děkujeme.
A hele, Honza je fakt tady! I s celou rodinkou! Tak to je super! Kdepak odpočinek po výletě. Jen se trochu načančat, provětrat vlaštovky a poslechnout si hudební vystoupení otce všech íčkařů a bavit se retro vystoupením Helenky Červenky, vydolovat z hlavy uložené vtipy, popíjet a bavit se a bavit se...
Bylo to prima - tak díky Jitko a Radku, díky Alenko a vůbec, díky všem, kteří vědí, že stárnout neznamená hloupnout a dokazují, že tahle země vážně není jen pro mladý. Tak na shledanou při další íčkařské akci!
