Bylo mi patnáct let, byla zima, já pilně studovala, navštěvovala jsem nejen hodiny houslí a francouzštiny, ale i cvičení v místním Sokole.
V našem malém městečku byl internát STS (Strojní a traktorová stanice) a v něm hezký kluk. Urostlý a tmavovlasý. A jak už to bývá, nějak jsme se do sebe zakoukali. Ani jsem se nedivila, když jeden večer čekal před místní sokolovnou. Doprovodil mě před náš dům a pak to přišlo, můj první polibek v životě, dlouhý a nekonečný, vášnivý, a rozhodně nejkrásnější.
Nemohli jsme se od sebe odtrhnout a já v osvětleném okně, přes padající sníh, viděla siluety rodičů, kteří na mě čekali s večeří. Bylo mi to na vteřinu líto, ale vášeň, která se nás zmocnila, nešla zastavit a nedovolila mi odejít. Plula jsem chvíli v nebesích, ale najednou jsem opět stála na pevné zemi.
Pohlazení a stisk ruky. Zvoním na zvonek a otvírá táta. "To jste ale dlouho uklízeli v sokolovně nářadí, že jsi tak červená, nebo je to tím mrazem ?" A šibalsky se na mě usmál.
Vzpominky nevyhasnou a tak i vzpominka na můj první a neopakovatelný polibek zůstává i po dlouhých padesáti letech.