Zvonek zaječel jako Viktorka.
"Kdo tam může být? Nikdo k nám nechodí a ještě k tomu navečer a v takovém počasí. Běž otevřít," poslala mě manželka kouknout, kdo to přišel.
Pošťačka.
"Kde ste celý den, člověk aby vás honil po večerech. Máte rekomando. Přímo do vašich rukou. Tak to podepište a já jdu vařit večeři."
"Děkuju. A trochu svařáku si nedáte?" chtěl jsem se pochválit druhákem z druhé ruky.
"Ale běžte. Stačí, že chlastá starej, to tak eště abych začala aji já..." a tma se za ní zavřela.
Bylo to ono psaní, na které jsem už netrpělivě a nutno říct i s obavami čekal. Povolávací rozkaz. Když jsem se vracel do kuchyně, měl jsem stejný pocit jako před rokem a půl, kdy jsem držel v ruce ostrý granát při cvičení ostrých střeleb.
"Paní, přišlo nám psaní," zažertoval jsem, "prosím tě, otevři to a přečti," požádal jsem manželku.
"Proč já?" nepřemluvil jsem ji.
Loudavě jsem hrábl do příborníku pro nůž, zařízl, vyndal složený papír a pomalinku poodkrýval jeho obsah, jako kdyby mně chyběla poslední karta do karetní flešky.
Jasně. Jméno, hodnost - desátník absolvent, odbornost - autokonstrukce, zařazení - velitel čety, nástup 15.2.1963 v 8:00 hod. A teď to řachlo. Místo nástupu: Praha, Čínská ulice, vojenský útvar ten a ten.
Vyskočil jsem málem ke stropu, že zas uvidím svoji Matičku Prahu a následujících šest měsíců obnovím svůj život na volné noze. V očích mé ženy se zrcadlilo zklamání a v kuchyni se rozhostilo ticho. Malý už spal a na nás dolehl stín brzkého odloučení.
Následující dny se konaly ve znamení horečných příprav na můj nástup do vojenského života.
V práci jsem tuto novinu oznámil správci, který pravil, že stejně přes zimu není do čeho píchnout, a když už to beze mne vydrželi než jsem nastoupil, vydrží to beze mne i do podzimu.
"Poslouchejte, tak mně napadá, že byste mohl v Praze pro mne něco udělat."
Měl starý, ošoupaný kožený kabát, dlouhý pod kolena a velmi si na něm zakládal. Jeho ošuntělost dosáhla takového stupně, že přestal být hoden majestátu svého majitele.
"Nikde tady neopravují kožené kabáty a ten můj opravu potřebuje jako sůl. Hlavně nabarvit a něčím napustit, aby zase dostal lesk."
Nehnul jsem ani brvou, i když v duchu jsem považoval za nejlepší řešení, aby kabát skončil už konečně někde v komoře a čekal na případnou příležitost třeba při podzimních plískanicích. Navíc jsem kožené kabáty neměl v lásce, protože mně připomínaly gestapáky za války, estébáky po ní a vyvoláváním pocitu nadřazenosti všeobecně. Co byste ale pro nadřízeného neudělali.
"To víte, pane správec, že se v Praze porozhlédnu po nějaké opravně a až přijedu za rodinou, tak vám řeknu," odbyl jsem dočasně správcův nájezd na moji ochotu.
V kurníku jsem udělal pořáděk. Slepice stávkovaly až na jednu, která kazila celkový dojem. Rozpomněl jsem se, co za takové situace dělala stařenka v Poličné, která byla pokladnicí různých praktických řešení životních situací. Na trámek jsem uvázal sisálový provázek, na konci udělal oko a všechny slepice jednu po druhé (tím nechci říci, že byly tři) jsem postupně uvázal za pařát do oka, zatočil je doprava, pak doleva. Skřek se rozléhal sto metrů kolem. Opatření nezabralo, slepice nadále nesnesly ani vejce. Později jsem se dozvěděl, že použité mučení se u slepic používá když kvokají, aby se jim takové choutky vyhnaly z hlavy.
V chlívku bylo stodvacetikilové prase, které jsme krmili drobnými vařenými brambory, které jsem nakoupil jako odpad na statku, a kukuřicí posbíranou po sklizni na poli. Po celou dobu jeho života se nic mimořádného nestalo, až na jeden případ, kdy uteklo a běhalo po vesnici do té doby, než lidé zjistili, že patří nám. Vina byla na mé straně, protože jsem stále odkládal namontování hašpy na zavírání chlívku, kterou někdo před našim usídlením v domku ukradl. Dveře jsem "zapřel" pytlem s brambory, a tato zábrana se po čase ukázala nedostatečnou.
Zabíječku jsme zinscenovali na jednu sobotu, přijel švagr, provedl celý ceromoniál s viditelným úspěchem a zase odjel. Půl dne jsem roznášel s konvičkou v ruce ovar, jelita, jitrnice a poklévku po sousedech a oplácel jim obdaruňg z minulých měsíců. Manželka ládovala sklenice a já solil maso na uzení, prokládál česnekem a za pár dní zalil lákem.
Udil jsem tři dny a když se nepodařilo, smilovali se sousedé a přivedli tento konzervační proces ke zdárnému konci.
Poslední týden jsme s manželkou věnovali intenzivní činnosti ve všech směrech, souvisejících s dlouhodobým odloučením.
Noční rychlík z Brna, kam jsem přiharcoval osobákem z Hrušovan, mne dovezl do Prahy. Když jsem na Hlavním nádraží vystoupil, cítil jsem se opět jako doma.