Nikdy není pozdě na šťastné dětství
aneb Jak překonat minulost
Ilustrační foto: pixabay.com

Nikdy není pozdě na šťastné dětství
aneb Jak překonat minulost

20. 12. 2015

Dostala se mi do ruky kniha s výše uvedeným názvem od finského psychiatra, terapeuta a firemního kouče Bena Furmana. Jednou kolem něj projela motorka. Typický motorkář. Oblečen v koženém, vousy, dlouhé vlasy. Na motorce štít z plexiskla a na něm nápis It´s  never too late to have a happy childhood – Nikdy není pozdě na šťastné dětství. Ne, vážení, určený nápis nechtěl přesvědčit čtenáře, aby pozměnili pravdu, aby si nalhávali, malovali minulost na růžovo. Žádné fabulování pozitivních zážitků, které nepoznali. A autor začíná chápat ono moudro, které má mnohem hlubší význam.

Tento nápis inspiroval autora k napsání knihy. Ve dvou časopisech uveřejnil tři otázky:

Co vám osobně pomohlo zvládnout obtížné dětské zážitky?
Co jste se naučili ze svého těžkého dětství?
Jak jste později v životě získali zážitky, které vám v dětství chyběly?

Dostal cca 300 dopisů. Psaní se stalo lidem terapeutickou záležitostí a cítili, že si v sobě vše urovnali a měli jasno. Nebo aspoň jasněji. A autor se o jejich životní moudrosti rozepisuje.

Ben Furman si chtěl ujasnit a vysvětlit, nakolik se může složité dětství ukázat v pozdějším životě jako cenné. Došel k přesvědčení, že člověk v zásadě je schopen překonat cokoli a má schopnost spatřovat v temné minulosti spíše zdroj síly než počátek všeho zlého. Ben Furman zastává názor, že nelehké dětství, tedy špatný začátek nemusí znamenat ještě horší dospělost. Z dítěte může vyrůst slušný dospělý, i když byl v dětství pocit bezpečí a lásky otřesen. Furman otřásá mýtem. 

Všude se dočítáme, že první dva roky jsou nejdůležitější, a proto za problémy v životě jsou viny rodiče, především matky. Je sice větší pravděpodobnost, že děti vyrůstající v rodinách s vážnými problémy, např. se závislostí, duševními poruchami či násilím, že se budou potýkat s různými problémy více než u dětí vyrůstajících v normálních podmínkách. Ovšem tato rovnice je zavádějící. Existuje spousta dospělých, kterým se daří dobře i přes traumatické zážitky v dětství.

Problémy se nepředávají z generace na generaci podle Mendelových zákonů dědičnosti. Jak je možné, že je někdo schopen poprat se s životními zkouškami či nedostatkem pozitivních zážitků v dětství lépe než druhý? Kde je hranice odolnosti? Jak je možné, že někoho zážitky posílí, aniž by z něj udělaly labilnějšího jedince? Autor dokazuje, že nejsme vězni naší minulosti. Věc není ztracená, pokud se naučíme chápat, jak proměnit zkoušky, které nás v životě potkají, ve vítězství.        

Co vám pomohlo přežít nelehké dětství?

Dobrý vztah s někým, kdo byl pro nás důležitý. Lidé, kteří cítí, že se jim v určitém směru něčeho potřebného nedostává, mají schopnost to vyhledat někde jinde, u někoho blízkého, např. u prarodičů, sourozenců či kamarádů a ti pomohou dát duši křídla, pomohou se odpíchnout od země. Obrovskou roli mohou hrát domácí zvířata, příroda a její pozorování, její podoby a změny ročních období působí kladně na dospívající zjitřenou duší. Místo, kde mohou v klidu přemítat a snít. Kde uniknou do světa představ a snů. Právě umělci, kteří prožili složité dětství se pravděpodobně v dětství naučili používat představivost, která byla počátkem jejich tvůrčí práce. Rakouský psychiatr Viktor Frankl ve svých knihách popsal, jak obrovskou výhodou pro něj v koncentračním táboře bylo, že žil budoucností a snil o tom, že až se dostane ven, o svých zkušenostech napíše. Na základě svých poznatků a zkušeností Frankl vyvinul známý terapeutický směr, logoterapii. Jedním z hlavních myšlenek logoterapie je, že cítíme-li se dobře, je to spíše výsledek našich představ o budoucnosti než  našich vzpomínek na minulost.

Mnoho lidí uvedlo, že si pomáhali psaním deníků, básní. Psaní znamenalo úklid v duši. Psaní je jakoby forma terapie.

Mnozí odmala aktivně čtou. Hltají psychologické a populárně – naučné knihy, kde hledají odpovědi na své otázky. Knihy nás učí toleranci a lepšímu porozumění sobě i ostatním.

Způsobů, jak přežít nelehké období, je mnoho. Velkou roli hraje aktivita. Koníčky. Sport. Hudba. Malování.

Některé děti, které byly zneužívané, opustily časně domov a právě to, že se brzo osamostatnily, jim pomohlo převzít zodpovědnost za svůj život.

Důležitou roli hrají povahové vlastnosti a osobní postoje – silná vůle, odhodlání, vytrvalost a touha dokázat sobě i druhým, že na to mají. A samozřejmě humor. Pokud se člověk dokáže zasmát sám sobě a vidět minulost spíš v komickém než tragickém světle, dokáže se od minulosti snáze oprostit. Obrátit životní příkoří ve svůj prospěch. Někdy nám porozumění může pomoct rodičům odpustit.

V psychoterapii se začal prosazovat tzv. narativní přístup. Cílem není snaha zjistit, co se v životě klienta stalo nebo co bylo jeho příčinou. Jde o hledání způsobu, jakým klientův život převyprávět. Mělo by jít o důstojný a optimistický způsob, který ale nezkresluje pravdu.

Dohnat zážitky, o které jsme byli jako děti ochuzeni, můžeme později s vlastními dětmi či vnoučaty. A tak vlastně pokračujeme v prožívání dětských radostí.

Autor je přesvědčen, že nic není ztraceno, přestože začátek nebyl zrovna nejšťastnější. Staré přísloví říká, že život nám dává konstantní množství štěstí. Takže lidé, kteří mají za sebou nelehké dětství, mohou očekávat šťastnou budoucnost. Často se člověku podaří naplnit své sny teprve časem. Člověk je schopen stále se vyvíjet, jít za svými cíly a učit se novým věcem, dokud funguje jeho mozek. V životě není nikdy tolik zlého, aby se do něj nevešlo i něco dobrého.

Jedním z mnoha způsobů, jak se přenést přes negativní zážitky, je schopnost si uvědomit, co dobrého nám tato zkušenost přinesla. Lidé složitému dětství přičítali mnoho dobrých vlastností, např. pozitivní založení, vytrvalost, schopnost užívat si v dospělosti maličkostí nebo umění rozumět ostatním lidem lépe než druzí.

Americká terapeutka Cloé Madanesová vysvětluje, že pokud se člověku stane něco zlého, vyvine se u něj silnější schopnost soucitu s ostatními lidmi a ta jej duševně pozvedne, naučí ho lépe chápat utrpení druhých. Zdá se, že utrpení opravdu mnohdy u lidí zdůrazní jejich lepší stránky, píše Cloé Madanesová.

Tragické události mají nejen špatné, ale i dobré následky, které ovšem chápeme postupně. Lidé, kteří přišli o dítě, znají hloubku tohoto smutku, který v srdci zůstane po ztrátě milované bytosti. Přesto mnozí z nich později přemýšlejí nad tím, čemu je takové obrovské neštěstí naučilo a jak se změnil jejich žebříček hodnot.

Pozitivní myšlení je důležitá věc. Co se pod tím skrývá? Znamená nacházet ve věcech užitečnost. Důležité je , abychom se na věc dívali z dostatečně mnoha úhlů a abychom dokázali najít ten, který je něčím výhodný.

Osobní trápení je vždy jedinečné, ale uvědomíme-li si, v jakém vztahu je naše utrpení k tomuto světu a historii lidstva, získáme nadhled nad vlastním osudem, který nám může být ku prospěchu. Pokud se člověk dokáže zbavit pocitů křivdy, zahořklosti, osvobodí se a pomůže mu to nasměrovat pohled kupředu. Chceme-li takovému člověku pomoct, měli bychom si pamatovat, že k odpuštění vede dlouhá cesta. Tento proces má různě dlouhé fáze a přeskočit přímo na zdárný konec není možné. Ať už zahořklost způsobilo cokoli, lidé se jí většinou zbaví, daří-li se jim lépe.

Minulost nemůžeme změnit. Co se stalo, stalo se. Ale jsme schopni ovlivnit, jak minulost chápeme a co pro nás její události znamenají.

Věř, že si zasloužíš dobrou budoucnost, a to tím spíš, čím těžší byla tvá minulost.               

 

děti psychika rodina
Hodnocení:
(5 b. / 5 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Dagmar Bartušková
Naprosto se shoduji s Evou M.
Zdenka Jírová
Moc dobrý článek, velmi pradvivý. Když se zamyslíme, vidíme jednotlivé fáze vlastního života a můžeme sami vyhodnotit, jak nás ovlivnily v dalším životě. Není třeba" brečet nad rozlitým mlékem", ale vidět, co uděláme dále. Můj tatínek nikdy dlouho nelamentoval nad něčím rozbitým nebo zmařeným. Říkal" to už nezměníme, tak o tom nebudeme mluvit" a měl pravdu.
Michaela Přibová
Děvčata, děkuji vám všem za příspěvky. I já jako Zuzka doufám, že už budu mít v sobě jen pochopení a díky za život. A snažím se ho taky zvládnout s důstojností a s nadhledem. Mějte se všichni hezky.
Zuzana Pivcová
Je to, Míšo, další vysoce zajímavý článek, navazující na ten první o emoční inteligenci. Určitě povede lidi k analýze vlastních pocitů z dětství, i když léty bývá řada věcí smířlivě srovnána nebo trochu růžově přibarvena. U jiných však přetrvává pocit hořkosti. Já osobně jsem přesvědčena, že nám naši rodiče chtěli dát vše podle svého nejlepšího svědomí. Ale něčemu nepřála doba, k něčemu neměli osobnostní rodičovské vlohy. S řadou věcí jsem se dlouho nemohla srovnat. Dnes mám v sobě už jen pochopení a díky za život. Snad jsem ho zvládla a zvládám.
Soňa Prachfeldová
Je to tak, člověk aby mohl jít dál, musí se odpoutat od minulosti a snažit se nezahořknout. Pozitivně žít, snažit se neuzavírat jen ve svém malém světě a snažit se to dobré předat svému nejbližšímu okolí. A svatá pravda, i když velké trápení ať z minula, nebo současné jednotlivce moc souží , co je to proti běsům v e světě. Přesto říznutí do vlastního prstu bolí víc , než do cizího , ale nemá smysl nic dramatizovat do nekonečna, to by člověka zničilo. Skvělé Míšo !
Naděžda Špásová
Článek je to zajímavý. Ačkoliv moje dětství a dospívání nebylo zrovna šťastné, splňuji názor Bena Formana o slušném dospělém. Možná i proto, že jsem se v 17 letech odpoutala od mé rodiny a v podstatě začala žít jinak. Ovšem musím přiznat, že traumata z dětství v sobě mám stále.
ivana kosťunová
S velikým zájmem jsem si článek přečetla. Kdysi jsem někde četla větu, kterou jsem si zapamatovala": Dítěti nejvíce prospívá radostná matka ". Dnes bychom asi řekli "pozitivně naladěná ". Volně si to vykládám tak, že větší vklad do života než lásku radost ze života nemůže nikdo dítěti dát. Myslím si ale, že také záleží na pořadí v jakém se sourozenci narodí, první dítě si většinou v pozdějším věku dovede daleko lépe poradit se životem, než mladší sourozenci. Mám to odpozorované z naší rodiny i z rodin mých přátel.
Hana Rypáčková
Jsem na tom naštěstí jako Evka. Vyptávala jsem se dětí, když už samy byly rodiči, čím jsme jim třeba ublížili.A že se jim omlouváme za nějaké křivdy. Ale všechny tvrdily, že měly šťastné dětství a že se rády vracejí to potvrzuje. Pro své děti žijí a tak se netrápíme .Jsme rádi, že vnoučata se svěřují.Zvláště puberta je těžké období, kdy si třeba nevěří a potřebují lásku a pochopení.
Eva Mužíková
Míšo, velmi zajímavý článek. Já jsem naštěstí prožívala hezké dětství a tak mne žádné špatné zážitky neovlivnily. Při výchově syna jsem byla důsledná, snažila jsem se, aby i jeho vzpomínky na dětství byly jen ty hezké. Stalo se mi, že v době, kdy si již dokázal udělat svůj názor, mi několikrát poděkoval za to, že jeho dětství bylo období, na které bude rád vzpomínat.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.