Utrpení v pražské dopravě

Utrpení v pražské dopravě

3. 10. 2015

Po prázdninách jsem neočekával v městské dopravě nic povznášejícího, natož vylepšeného. Tentokrát však překonala má očekávání, k horšímu.

Jezdím jí každý den do práce tam a zpět, dvě hodiny, celkem šesti dopravními prostředky, metrem, autobusem a tramvají. V nich zažívám největší dramata z celého dne! Nikdo mi je nechce věřit, i když přikládám fotografie, jako důkaz!

Už za komunistů také bývalo v pražských tramvajích husto. Vozy byly přeplněny tehdy ještě pracujícími lidmi. Hrozny dalších cestujících visely ven, za jízdy, ze dveří. Průvodčí nabádal další přistupující výrokem tehdy popularizovaného žurnalisty Julia Fučíka: Lidé bděte, neblbněte, sem se všichni nevejdete! Byla to trochu parodie, ale ve skutečnosti aktuální -věcná. V demokracii se derou do Prahy početní vesničané. Dnes by byla aktuální tahle věta: Lidé bděte, neblbněte, sem se ze vsí nevejdete!

Tuhle středu jsem se vydal na mnoho pojížděk po celé Praze. Do dopravních prostředků jsem musel vstupovat asi dvacetkrát. Hrůza začala už za rozbřesku. Stál jsem na stanici a čekal na můj autobus. Přede mnou do sebe vybouraly hned dva, pomalu jedoucí autobusy. Cestující sotva uskočili a tak jsme jejich nehodu přežili. Jednoho řidiče autobusu museli hasiči vyřezat předkem autobusu, i s volantem!

V poledne jsem vyjel zařizovat mé věci. V metru seděl stařičký a pohledný penzista. Ochotně mi uvolnil sedadlo s jeho taškou z protějšího sedadla. Usmáli jsme se na sebe, pochlubil jsem se mu, že už je mi 70 let. Opáčil, že jemu je 87! Vystoupil.

Po něm do metra nastoupila panička – „Hastrmanka“. Měla na sobě všechno zelené. Klobouk, brýle s obroučkami a skly, zelený kostým, zelené punčochy a boty, zelenou kabelku. Tolik sladěné zeleně není snad vidět ani v zelenní proslulém Irsku? Vyfotil jsem si ji, bohužel nebyl blesk vypnutý, tak si mě všimla. Došla ke mně a anglicky mi nadávala, prý jsem paparazzi!   

Už jsem vystupoval a nic netuše nasedl do jiné tramvaje. Řidička po pár stanicích prudce dupla na brzdu, přesto vybourala do osobního auta. Dál jsem musel dojít pěšky a přestoupit na jinou linku!

Než ta přijela, musel jsem od sebe odtrhávat tři malé peroucí se topinky. Malá cigoška se jim smála bráničním smíchem, ten se těžko učí i bílí a dospělí herci. Cikánka to ale uměla už v té páté třídě!       

Tramvajačka byla zase blondýna. Všichni cestující ve voze seděli. Najednou prudce zabrzdila, vesnická naplavenina Prahy v autě nevěděla, že při odbočování vlevo, musí dát přednost vozidlům jedoucím rovně! Tři penzistky letěly vozem tramvaje, dopředu. Jedna si zlomila ruku. Hned přijely dvě sanitky, policie a jiné služby města. Odvezli do nemocnice všechny tři. Pachatel – vesnický křupan, prchl z místa činu, i s autem.  

Jinou tramvají jsem jel na východní periferii Prahy. Už v minulém režimu jsme říkali, že za Karlínským viaduktem východněji už začíná Asie! Platí to i teď, ještě více! V pražské tramvaji se hovoří slovensky, maďarsky a rusky. Přistoupila Maďarka, s kočárkem. Řidič tramvaji ji napomenul tlampačem v češtině, že při nástupu s kočárkem mu má předem z chodníku pokynout. Nerozuměla ale česky.

Dojel jsem k opravně fotoaparátů „Šmejd in Tchajwan“. Personál kupodivu tu ještě mluvil česky. Řekli mi, že novější typ neznamená, že bude lepší, než ten zastaralý.

Po zažitých hrůzách jsem jel raději metrem, až do centra Prahy. Chtěl jsem setřást nepěkné dnešní dojmy a povznést si duši. Pozoroval jsem tváře cestujících – ouha! Muž středního věku měl jedno oko normální, druhé dole, až ve tváři. Odvrátil jsem se na druhou stranu. Stála tam mladší žena, ta měla jeden ušní boltec správně, druhý až na krku! Raději jsem přešel do jiného vagónu metra. Nepomohl jsem si! Stála tam žena s obrovským nádorem na horním rtu. Ještě že jsem už vystupoval.

Město Praha bývalo ještě nedávno vysoce civilizovanou evropskou metropolí, obývanou krásnými obyvateli, s ušlechtilými tvářemi. Teď se sem dosídlilo neobyčejně ošklivé obyvatelstvo, s tak ošklivými obličeji, že režiséři musí vyhledávat princezny a prince až na Slovensku. Viz. nová filmová role o herečce Baarové, dostala ji krásná  Slovenka.

Odkud to přijíždí do Prahy transporty s tolika ošklivými lidmi? Nacistický lékař – zločinec Mengelle, už dlouho nedělá pokusy na lidech, dávno již zemřel!

Cestou jsem u stále zamračení žižkovské řeznice zakoupil na prodloužený víkend čtyři vepřové ledvinky. Uložil jsem si je do kapsy kalhot a popojel tramvají. Nějak mi vyklouzly a tak putují samy tramvají, beze mne. Asi už moc nevoní.

V Praze jsem plánovaně navštívil testování paměti. Bylo za dobrou cenu – zadarmo. Zase to provázely zmatky vesnických přistěhovalců, neorientujících se v hlavním městě republiky! První zmateční telefonická informace byla už v adrese. Prý se to koná v divadle v Dlouhé třídě, číslo 39. Stařičká divadelní pokladní – pražanda ještě nebyla „mimo mísu“, prý je to o několik domů víc vpravo, jiné číslo domu. V těch dveřích pokuřoval mladý muž. Ptal jsem se ho, zda je to tady? Odpověděl mi slovensky, já něvjem. Podíval jsem se o metr vedle, tam byla cedule, o této akci.

Dlouhá třída je ještě středověká, úzká. Koňské povozy v ní jezdí pomalu a opatrně, auta velmi rychle. Chodci tu na chodnících nemají tak ošklivé tváře, asi to byli cizinci.  

Jak probíhalo testování demence nebylo moc zajímavé. Učaroval mi tamní pánský záchod. V mušlích byly malé fotbalové branky, se zavěšenými míči. Chlapi jsou hraví, tak se snaží trefit celou dávkou do míče. Nezasviní tak okolní dlaždičky ani podlahu.

Naposledy jsem v ten den vlezl do tramvaje a hmatem zkontroloval ledvinky v kapse. Nebyly v ní! Znovu jsem musel pro ně k zapšklé řeznici, nakoupit si jiné. Tentokrát mi nabídla už ty předkrájené. Pochlubil jsem se jí, že jsem majitelem keramického nože. Přiznal jsem se jí, že krájet tímto nožem ledvinky je pro mne rozkoší! Po mnoha letech nákupů u ní se na mě soucitně usmála!

Snad už dlouho nezažiji tak perný den jako byl tento v pražské hromadné dopravě.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Můj příběh Praha
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Šenbergerová
Zkraje nás články pana Nekvasila také popuzovaly, než nám došlo, že nemusí mít každý stejný pohled na svět jako my. Dnes pro nás jeho "negativní" postřehy nepatrně vyvažují mnohem větší množství článků pozitivně laděných. Ač také jen vesničané, nejsme vztahovační a dobře se myšlenkovými pochody autora bavíme. Žijeme totiž v reálném světě, a ten je mnohem barevnější právě proto, že jsme různí.
Soňa Prachfeldová
Pane Miloši, tedy Vy byste neobstál ve venkovské hospodě, pražák, nepražák , to by nedopadlo dobře.
Eva Mužíková
Již několikrát jsem si řekla, že Vaše příspěvky vůbec číst nebudu. Bohužel, někdy z prvních vět nepoznám, kdo je autorem a když už jsem Vám otevřením dala " svůj hlas", čtu dál. Přestože, že jsme redakcí v titulku nad komentáři upozorňováni, že jakékoliv vulgarismy budou smazány, neodradí mne to od toho, abych Vám nenapsala, že jste neskutečně zatrpklé HOVADO.!!! Neotravujte nás svými výplody a opakovanými urážkami lidí z vesnice. Slibuji si, že jakýkoliv Váš další příspěvek již číst nebudu a myslím si podle mnohých názorů, že kdyby bylo předem jasné, kdo je autorem, počet čtenářů by klesl hodně a hodně blízko k nule...
Jiří Libánský
Pro Vás pane Nekvasile je asi život utrpením všeobecně. Proč to píšete? Toužíte po tom, aby Vás čtenáři litovali? Toho se nedočkáte. Když se v tom svém utrpení tak vyžíváte, tak se sám politujte a netahejte do něj další lidi. Za to že neumíte mít radost ze života si můžete sám a to že budete urážet a pomlouvat všechno a všechny kolem sebe, to Vám náladu nevylepší.
Jana Slavíková
Článek jsem četla dvakrát, ne proto, že jako venkovanka umím jen slabikovat, ale proto, že mi nedocházelo, co tím chtěl básník říci. Ale pokud si někdo uloží balíček s ledvinkami do kapsy u kalhot, tak ho ani pochopit nechci. A do prvního dubna je ještě daleko.
Dagmar Bartušková
Co na to říct? Tak raději necestovat!
Květoslava HOUDKOVÁ
Pocházím z Prahy, žila jsem v Praze, teď žiji o cca 20 km mimo. Do Prahy jezdím často - tam využívám všech druhů dopravních prostředků. Též vidím mnoho různých lidí - ale uvedený článek o 1 dni je hlavně spoustou "blbých keců" - víc se vyjadřovat nebudu.
Libor Farský
Zažil jsem i opak. Dost často se leckde na "Pražáčky" apriori dívali s despektem. Mládí jsem strávil v Praze, na stáří je ze mne spokojený vesnický křupan. Do tramvaje tu sice nenabourám, ale už jsem porazil dvě srnky. Omlouvá mne jen to, že se evidentně jednalo o jejich sebevraždy.
Zdenka Jírová
Přečetla jsem si, že všechny ne - Pražáky nazýváte vesnickými křupany. Ráda bych vás řekla, že např. já žiji v nejstarších lázních v Čechách, kam jezdívali císaři i králové a podávali si dveře s Goethe a Beethovenem. Dnes se u nás léčí ruští kosmonauti. Takže se rozhodně za vesnického křupana nepovažuji a ještě bych dodala, že Praha je hlavním městem celé České republiky a mají proto právo ji navštěvovat i vesničtí křupané.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.