Tak jsme po roce zase v Chorvatsku. Společně s námi další půlmilion Čechů, stejné množství Slováků a Rusů, statisíce Němců, Italů, Holanďanů, Poláků. (Ti všichni s námi jeli v koloně od Vídně až po Zadar, protože ti všichni mají rádi moře stejně jako my).
Nedá se dýchat, nejen z toho přelidnění, ale i z teplot kolem pětatřiceti ve stínu. Zase tak moc to není, stejné teploty máme už i v Česku. Ale já prostě horko špatně snáším. Pocitová teplota údajně čtyřicet, moje přes padesát.
Na pláži není deka na dece, ale stan na stanu, přesněji jde o stanové zástěny, chránících proti slunci a větru, které jsou letos, jak vidno, v módě. Ležím ve svém stanovém přístřešku a půl metru ode mě silný, asi stopadesátikilový Němčour s obrovským zlatým řetězem kolem krku, tmavých brýlích, a puntíkovaných malých plavkách, z nichž mu neustále vyčuhoval obrovský zadek (a částečně i předek). Z moře vypadal jako čerstvě vyvrhnutý plejtvák obrovský.
Z druhé strany vřeští pět malých blonďatých Holanďanů, jejichž maminka, evidentně vyznávající americkou výchovu, si v naprostém klidu luští sudoku, zatímco dítka ze stříkacích pistolí cákají na všechny plážové turisty, házejí na ně střídavě míč, létající talíř nebo malé či větší oblázky. Moje svraštělé obočí jim samozřejmě vůbec nevadí.
Utíkám schovat se před tímto mumrajem do vody. Přesněji klopýtám po ostrých kamenech s obavami, zda šlápnu dříve na kraba nebo ježka. Aspoň ve vodě je trochu klid, ovšem do chvíle, kdy do mých zad narazí těleso pohybující se deset centimetrů pod hladinou a já si oddechnu, že místo trojúhelníkové černé ploutve má červenožlutý šnorchl. Tedy bude to asi člověk.
„Sorry, já jsem si nevšiml,“ zahuhlalo to z pod potápěčských brýlí svírajíce v ruce malou bílou mušličku. No jo, co Čech, to potápěč…
Plavu dál a raději už pečlivěji sleduji lidi kolem sebe, abych se opět nedostal někomu do rány. Vlevo dva penzisté v poloze naznak sledují mračna nad pohořím Velebit, vpravo mladá matka tlačí dítě na podušce, přede mnou dva šnorchly (jistě Češi), nade mnou tři racci. Na levoboku pět metrů ode mě si postarší muž hlasitě čistí nosohltan, deset metrů na pravoboku pak nepohybující se žena, asi čtyřicátnice, s nenápadně nápadným výrazem. Asi si ulevuje. No jo, moře snese všechno…
Už se těším, až si večer zajdu na oblíbené dagnje nebo lignje, jenže ouha. Když jsme se konečně prodrali davem korzujících turistů k nejbližším restauracím, všechny byly plné, zejména Němců, ale i Čechů (tedy už ne paštikářů). Tak konečně volný stůl, jenže pouze v pizzerii, kde si můžu dát jedině pizzu s mořskými plody, anebo rizoto. Volím to druhé. A k tomu mješana salata a gemišt (víno s vodou). Litříkem zaliji ten dlouhý, horký den.
Konečně ulehám za hukotu klimatizace, pískotu komárů u a omamného závanu levandule. Nespím však dlouho, první ranní paprsky slunce oslavují stovky cikád. Jejich koncert si můžete poslechnout zde. A začíná další úmorný den naší dovolené ve společnosti tisíců polospálených spolurekreantů. Nazval bych ji Vířením na Viru.
P.S.: Máme se samozřejmě krásně! Zdravím všechny čtenáře portálu i60.cz!
