Máme k sobě dál

Máme k sobě dál

8. 8. 2015

Nedávno jsem četla informaci, že dle nějaké studie nás bude v roce 2050 devět miliard a mimo jiné se lidstvo bude muset živit potravinami z hmyzí říše. Již dnes mají minimálně dvě miliardy lidí ve svém jídelníčku různé brouky, housenky, motýly. Brrr. Sice to už nás asi mine, ale přesto.

Vzpomínáte na dobu, kdy ve vaší ulici byl třeba pekař, řezník? Pekař věděl, že vám ráno má dát do pytlíku dva slané rohlíky nebo naopak sladké loupáky, řezník zase, že máte rádi libovoučké masíčko, ale přesto vás vždycky ukecal na kousek pěkně prorostlého bůčku. S nostalgií vzpomínám na voňavý pekařský stánek na starém autobusovém nádraží v našem městě. Ráno, když se lidé sjížděli autobusy na ranní směnu, vonělo pečivo celým autobusákem. Poctivě čerstvě upečené, žádný zmrazený polotovar. A ta chuť křupavých rohlíků posypaných solí! Na to se prostě nedá zapomenout.

V naší uspěchané době je matička Země docela dost přelidněná. A bude hůř. Ale - světe, div se – je nás jak máku v makovici, a přece máme k sobě dál.

Prodavačka v supermarketu si stěží bude pamatovat vaši tvář, natož aby věděla, co máte rádi k snídani. Loupáky či rohlíky si do pytlíku naházíte sami, voňavé nejsou - spíš takové gumové. Maso si koupíte ve studeném regálu a je každému jedno, po čem sáhnete. Na internetu si objednáte šaty, boty, lednici, bio potraviny. Vše vám přiveze neosobní řidič dopravní služby. Ani vy ani on si za půl hodiny nevzpomenete, jak kdo vypadal.

A co teprve, když vás skřípne nějaká nemoc? Vypadá to, že zcela v nenávratnu je doba rodinných lékařů a pomalu nastává čas, kdy hrana zvoní i „obyčejným“ obvoďákům. Obvoďákům, kteří sice byli utahaní věčnými chřipkami, kašlem, tu a tam žlučníkem nebo žaludečním vředem. Obvoďákům, kteří však věděli jen při pohledu na pacienta, že pani Vokurková má cukrovku a nebo pan Vomáčka vysoký tlak. A pan Skočdopole zase simuluje, že ho bolí záda, protože ta jeho stará si vymyslela, že bude malovat chalupu. Už to nemusí být konkrétní obvodní lékař, pod jeho jménem se skrývá celá firma.

A tak jednou na židli obvoďáka máte doktorku P., pak zase doktora  "já nevím jak",  pomalu při každé návštěvě jiný doktor. Je dobrý? Je špatný? To opravdu ani netuším. Vím jen, že zase mají lidé k sobě o kousek dál.

 


glosa společnost
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jarmila Komberec Jakubcová
slova A.Lustiga plně vystihují naši situaci.Neumíme vést dialog, vedeme mezi sebou pouze monology.Neumíme jeden druhému naslouchat a jsme sebestřední.Ztrácíme základní pravidla slušnosti, všude chceme být první.Jen malá perlička z cestování busem na poznávacím zájezdu: při vystupování zadním východem na WC lidé jsou schopni druhého shodit, nebo ho nepustit nebo ho nadkopnout (ale jako nechtěně).Prostě nahromaděná zloba, netrpělivost a neslušnost.Teprve když přijde na "lámání chleba" se pozná kdo je kdo..
Hana Rypáčková
Na menších městech to starousedlíci nemají tak strašné... Ale je to pravda, odcizení bývá i dokonce v rodinách... Arnošt Lustig : Máme vyšší domy,ale menší trpělivost,jak se zabydlet. Širší silnice, ale užší obzory. Můžeme si více koupit, ale méně užít. Máme víc pohodlí, ale méně času. Větší vzdělání, ale méně rozumu. Lepší doktory, horší nemoci. Víc majetku, méně hodnot. Vyšší příjmy, nižší morálku. Pokryli jsme už všechna bílá místa na mapě, ale nevidíme ani na sousedy ani do své duše. Květo....taky dobrý !
Květoslava HOUDKOVÁ
Pamatuji dávný vtip. Jak to vypadalo v řeznictví: Před válkou = vpravo hovězí maso, vlevo vepřové, uprostřed telecí. Ve válce: vpravo hovězí kosti, vlevo vepřové kosti a uprostřed telecí kosti. Po válce: vpravo asparágus, vlevo asparágus a uprostřed "Soutěžíme o kolektiv vzorné práce". Ale lidi ve frontách měli k sobě blízko. Dnes je blahobyt a lidi se stále více vzdalují - hlavně, že hrabou pod sebe. A komu se to nedaří, může "louskat cvrčky"!
Jana Šenbergerová
Bohužel je to tak. A proč? Protože jak říkám: "Blízkost ani vzdálenost mezi lidmi nejsou otázkou prostoru, nýbrž mysli." Obávám se, že to máme v těch našich "makovicích" nějak pomotané.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.