Když si mamka s taťkou povšimli hudebního nadání dcerky Janinky, rozhodli se, že ji dají na hudební vzdělávání, a to do Lidové školy umění. A jelikož hudebka byla dost daleko od domova, bylo rozhodnuto, že Janinku budou do a z hudebky vozit autem. Nebyl problém, neboť auta byla v rodině dvě. A tak jednou jel taťka, jindy mamka.
Janinka měla nařízeno, že na rodiče musí počkat před školou a že nikam nesmí chodit. Vše bylo v pohodě, ale jednou se rodiče nedohodli, kdo pro Janinku dojede, a tak se stalo, že nejel nikdo. Janince skončila hudebka, oblékla se a vzorně jako obyčejně, čekala na rodiče před školou.
Milí rodičové na sebe navzájem spoléhali, a tak, když se večer sešli doma, s hrůzou si uvědomili, že na Janinku zapomněli. Tak honem start a spěch ke škole s obavou o Janinku. Ale ta jako každý den stála vzorně stále před školou. Honem pusu a dotaz, je-li všechno v pořádku. Ano, jen mě už bolely nožičky, řekla Janinka.
