"Hele, co koukáš, jsem pražanda, no a co," čepýřila se pěkně vyvinutá Helenka, když jsem si ji prohlížel od spodu nahoru a ona se domnívala, že mě zajímá její označení na montérkách, kde bylo vyšito Tesla Holešovice.
To Juraj měl výšivku Tesla Liptovský Hrádok a cítil se mezi tak různorodým osazenstvem učňáku jaksi nesvůj a snažil se z této situace vykličkovat používáním skoro kompletního registru slovenských nadávek. Když do něj Standa Maleňák nechtěně žďouchl, postavil se jako kohout a spustil: "Čo sa trepeš, k...t jeden za...tý. Choď do r..i!" Pokračovat nemusím, bylo by toho na stránku. Jinak byli Juraj i ostatní Slováci a Slovenky kamarádi do deště, byla s nimi sranda a dostávali balíky s metrovými klobásami, ze kterých se denně ukrajovalo.
Třetí skupina jsme byli my, meziříčáci a okolní, kteří jsme nebydleli na internátu a byli volní jak ti ptáci, což nám Pražáci i Slováci záviděli.
Každé ráno včetně soboty jsme se na šatně převlékli do pracovního, pak zazněl zvuk píšťalky, kterou nás mistr, který měl ten den službu, zval na ranní rozcvičku. Pozvání musel přijmout každý bez rozdílu pohlaví, výšky a hmotnosti, a tak jsme se přibližně naučili, jak to bude vypadat na vojně, která nás za pár let čekala. Deset minut jsme cvičili a pak následoval pochod se zpěvem a ještě dnes mně zní v uších text a melodie pochodové písně: "Zpívej Ostravo, sláva v pracovním rytmu svém, rodí se mládež zdravá, zrozená v ČSM, soudruzi nečekáme..." Tak nějak to bylo.
Zhruba polovinu času v učňáku tvořila návštěva učňovské školy, a tam jsem byl přece jen spokojenější. Mezi slepými jednooký králem, takže jsem se vyučil s vyznamenáním a přijal nabídku jít pracovat do konstrukce. No a k soustruhu jsem se už nikdy nepostavil.