Jak mě rodiče
odnaučili zlobit

Jak mě rodiče
odnaučili zlobit

24. 6. 2012

Moje ranné dětství bylo bezstarostné a krásné, ale pro mé rodiče pravý očistec a zkouška odvahy, co vydrží. Byla jsem veselé rozpustilé dítě s velkou fantazií a milovala jsem, když se okolo mě stále něco dělo. A když ne, stačilo tak málo...

Už ve školce jsem všechny zlobila jak se patří. Hračky, které jsem doma neměla, jsem si potají odnášela po kapsičkách. A když se na to přišlo a domluvy nepomáhaly, jednoduše jsem si nacpala třeba korálků plnou pusu. Druhý den dílky stavebnice - a tak to šlo stále dokola. Doma stále přibývaly hračky, které mi nepatřily. Mateřskou školku jsem každé odpoledne opouštěla tím, že mě vzali za nohy a vyklepávali jako polštář, dokud ze mě všechno nevypadalo.

I na procházkách se mnou bylo peklo. Vždycky v nestřeženém okamžiku se mi podařilo utéct a schovat se mezi stromy v lesíku, kam jsme si chodili hrávat. Až když jsem uznala, že jsou učitelky dost vyčerpané a naštvané mým zoufalým hledáním, vykoukla jsem zpoza stromu a udělala na ně: "Kuku, tady jsem!" A tatínek jako ředitel divadla a vážený pán v letech dostával šetrné zprávy o tom, jaká je jeho princezna zlobivá uličnice.

Pak ale přišla první třída a já po pár dnech školní docházky měla jako jediná ze třídy notýsek, kam mi paní učitelka denně psala červeně zprávu: dnes opět zlobila. Jen výjímečně v něm modře stálo: dnes byla hodná. Máma s tátou už nevěděli, co se mnou. Bít mě nechtěli, domluvy na mě jaksi neplatily, tak se obrátili o pomoc na jednoho známého psychologa. A ten jim poradil úžasnou věc, zakázat mi, co mám nejradši. Naši se dlouho nerozmýšleli: "Ona moc ráda jí". A bylo rozhodnuto.

Naše rodina ctila a dodržovala, pokud to šlo, společné snídaně, obědy i večeře. První den u snídaně měli všichni koláče s kakaem, přede mnou stála sklenice vody a patka suchého chleba. Věděla jsem, že naši byli u kohosi na poradě o mém zlobení, tak jsem neprotestovala a neodvážila jsem se ani pípnout. Ze školy už jsem ale přiběhla v poledne hladová a situace se  opakovala. Moje nejoblíbenější jídla stála na všech talířích okolo, jen přede mnou opět patka suchého chleba a sklenice vody. Hnaly se mi slzy do očí, ale dětská hrdost a jakási vzpupnost mi nedovolila víc. Chroupala jsem okoralý chleba a tiše záviděla.

Večer už jsem měla hrozitánský hlad. Celé odpoledne máma běhala okolo plotny, pekla moje oblíbené kuřátko, vůně si linula všude po domě. V kuchyni pak krásně prostřela a připravila hody s těmi nejvonavějšími dobrotami. Mě zanesla do pokoje opět vodu s chlebem se slovy, že až se naučím slušně chovat a přestanu zlobit, teprve pak dostanu pořádně najíst.

A pak máma s tátou a bráškou zasedli ke stolu tak, abych na ně z pokoje viděla. Připlácla jsem nos na skleněné průhledné dveře, bulela a štkala jako želva a pozorovala, jak se moje rodina cpe. Ó, jak stateční museli být v tu chvíli moji rodiče, když mě tam tak viděli stát. Táta brečel do talíře taky a máma ho konejšila slovy: "Vydrž, teď to nesmíme vzdát". Vydrželi to oba a já usínala s prázdným žaludkem a velkým ponaučením.

A světe div se, od té doby jsem začla nosit samé pochvaly, jen tu a tam se začervenal zápis a zanedlouho paní učitelka zrušila můj notýsek úplně. A stala se ze mně konečně normální školačka. Jen ten apetit k jídlu mi zůstal do dneška.

Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Hana Procházková
Nino, všichni rodiče chtějí hodné a poslušné děti. Ani u mne to nebylo jiné. Za maminkou k nám chodívala jedna starší sousedka a vždycky vyprávěla o svých lumpárnách. Po jejím odchodu jsem se jednou rozplakala:" Co já budu jednou vyprávět, až budu stará, když mám být stále hodná..." Již tehdy mi bylo jasné, že to "hodné" není nic zajímavého! A proto...
Tereza Faltysová
Tak to mě pobavilo, protože já taky dost často přemýšlím, jak na ty svý dva kluky jít a nepoužívat při tom vařečku :-)
Nina Šachová
Děvčata, já jsem byla opravdu velká uličnice z maminčina vyprávění. Ale bití se u nás nikdy nepreferovalo. Ale s tím jídlem, Růžnko, máš pravdu, dneska by to asi na spoustu dětí platilo, neboť když vidím, jak s ním děti plýtvají a co všechno vyhazují, hrůza. A jak jsou mlsné....jejda.
Růžena Antlová
Trápit dítě hladem jako trest za neposlušnost to by mohlo motivovat i dnešní rodiče.Mě když moje děti zlobili, stačila vařečka a když jsem ve škole zlobívala já tak pan učitel si věděl rady měl po ruce ukazovátko a používal ho na mě dost často.
Hana Šimková
To je moc hezké a je fajn, že to rodiče vydrželi dotáhnout do konce.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.