Cestou necestou přes
rumunský Fagaraš, I. díl

Cestou necestou přes
rumunský Fagaraš, I. díl

2. 2. 2015

Když jsem byla poprvé vdaná, měl můj manžel partu kamarádů a s nimi jsme podnikali různé akce. Kluci hráli rekreační fotbal a my holky jsme je často doprovázely na utkání. Také jsme společně trávili víkendy, třeba u Máchova jezera pod stanem nebo v horách. První dovolenou po svatbě jsme s touto partou prožili u Vinného jezera na Slovensku. Překulil se rok a pánové přišli s návrhem, že bychom letos mohli podniknout něco dobrodružnějšího. To dobrodružství mělo spočívat v tom, že společně přejdeme hřeben nejvyšších rumunských hor, Fagaraš.

Trochu jsem se zdráhala, byla jsem do té doby nejvýše na Sněžce, ale když byla tímto nápadem nadšená i zbývající dvě děvčata, kapitulovala jsem. Přechod jsme naplánovali na střed července. Přípravy byly mohutné, velel jim Petr, který měl s vysokohorskou turistikou bohaté zkušenosti. Rozdělili jsme si, kdo co zabalí do svého báglu, hlavně potraviny, protože během sedmi dní jsme neměli narazit na žádné obydlené místo. Velmi nám kladl na srdce, abychom nepodcenili oblečení, vzali si i zimní bundy, čepice, rukavice a dost vrstev. Začínala jsem tušit průšvih. Můj batoh už byl pomalu větší než já a těžký byl hrozně. Vážila jsem v té době 48kg a měřím 158cm. Manžel měl batoh ještě těžší, navíc k tomu ještě stan.

Odjezd se přibližoval a já pořád přemítala, jestli nemám cestu vzdát. Sice bych obětovala peníze, vydané za včasný nákup jízdenek, ale zachovala bych si zdraví. Překvapovalo mě, že Jitka s Evčou jsou vyhlídkou plahočení ve výšce nad dva tisíce metrů stále nadšené. Hučely do mne jak zjednané. Tak jsem podlehla.

Den první
Do vlaku nasedáme na Hlavním nádraží v brzkých ranních hodinách. Je nás devět. Petr s kamarádem Zdeňkem, samotář Jirka, Helča s přítelem Mírou, Iva s manželem Karlem a já a Jarda. Cesta vlakem do Sibiu trvala přes dvacet čtyři hodin, uběhla nám celkem příjemně. Hráli jsme různé hry, chvílemi jsme si zdřímli, občas nás rozptýlili pohraničníci na přechodech. Naštěstí nás nikde nenutili rozbalovat pečlivě sbalené batohy. Tehdy ještě jezdil v létě mezinárodní vlak až do Rumunska k moři.

Den druhý
Petr měl vše přesně zjištěné, a tak nás bez problému dovedl na jiné nástupiště a nasedli jsme i do správného místního vlaku. Vystupujeme ve vesničce Turnu Rosu. Dál už musíme po svých. Je ještě poměrně brzy ráno a počasí je příjemné. V poledne ale začíná být strašné vedro. Vždyť je červenec. Svlékneme, co se dá, navěsíme na batohy a jdeme dál. Naštěstí je krajina dostatečně protkaná potůčky a pramínky, u kterých se můžeme osvěžit. Stoupáme čím dál výš. Cestou potkáváme několik pastevců se stády ovcí. Zdraví nás a mile se usmívají. Jeden nás zve do své chatky, ve které tráví celé období pasení. Nabízí nám dokonce i ovčí sýr. Trochu se bojíme, aby nám nebylo zle, ale odmítnout si netroufáme. Již jsme si odpočinuli a vyrážíme dál.

Náš dnešní cíl je až za hranicí lesa. K večeru se ochlazuje, ale stále je příjemné, letní počasí. Jsme okouzleni krajinou, před námi se tyčí majestátné vrcholky hor, okolo zelené pastviny přecházejí v lesy. Cítím už ramena, batoh je opravdu těžký. Konečně dorážíme na místo k táboření. Kluci rozbalují stany, my tři se pouštíme do vaření večeře. Máme lihové vařiče, ale posbírali jsme si v lese raději klestí, aby nám líh vydržel do hor. Po poradě se rozhodujeme, že první zlikvidujeme těžké konzervy. A tak máme po polévce z pytlíku masové hody. Pamatujete na čínské vepřové? Ještě máme i nějaký chleba. Spoléháme se, že voda z pramínků je pitná. Najednou ke mně přichází můj muž.
„Máme problém……chybí nám u stanu jedna tyč, musím se vrátit do lesa“ „Jo a vyber tam nějakou skládací“, odpovídám se sarkasmem.

No, výborně. K lesu je to nejméně pět kilometrů. Už se stmívá a já bych si tak ráda lehla, abych na zítřejší pokračování nabrala síly. Kamarádi mne zvou k sobě do stanu. Ale copak si můžu jít lehnout, když můj manžel bloudí někde sám v cizích horách? A tak čekám, všechny větvičky už jsou spálené, ohýnek dohořel. Konečně se Jarda vrací. Přes rameno nese hodně silný a pokroucený klacek. Opravdu super vybavení do velehor! Ale jsem ráda, že nejsem vdovou, a konečně si můžu jít lehnout.

Den třetí
Probouzím se za rozbřesku, moc jsem toho nenaspala. Slyším, jak na stan bubnují kapky. To nám ještě scházelo! Vykouknu ven, zataženo od obzoru k obzoru, vrcholky hor v mracích vůbec nejsou vidět. Naděje, že by déšť ustal a stany alespoň trochu oschly, mizí. Pamatujete si, jaké jsme většinou měli stany? Těžká celtovina, která, když se nasákla, byla těžká dvojnásob. Nehledě na to, že když jste sbalili mokrý stan, měli jste jistotu, že už nebude nepromokavý.

V předsíňce vařím čaj a vybaluji nějaké sušenky. Probouzejí se další. Ozývá se bohapusté klení. Jen Petr s úsměvem na rtech velí ke sbalení tábora. Oblékám si pláštěnku, balím spacáky do igelitu a ukládám do batohu. Jsem připravená.
Stoupáme pořád výš. Pomalu mizí i tráva, kameny pokrývají už jen mechy. Ale alespoň přestává pršet! Je čas na odpočinek. Posedáme na vyvýšené kameny, rozbalíme stany ve snaze je usušit. Fouká větřík, takže šance je. Vrací se nám nálada. Na chvíli se i mraky protrhají a pohled na majestátné hory je úchvatný. Něco málo poobědváme, sbalíme proschlé stany a pokračujeme dál. Jsme ve výši naší Sněžky. Citelně se ochladilo, přijde vhod i zimní bunda. Ale neprší, jen nad vrcholky se převaluje mlha.
Petr jde jako vždy první, my holky jsme rozmístěné mezi kluky, prý aby nám pomáhali překonávat horší úseky. Jeden z nich ještě dodává „ A taky, abyste se nevysilovaly zbytečným kecáním“. Do místa plánovaného tábora zbývá ještě osm kilometrů. Už se dostáváme do mlhy. Dýchá se stále hůř. Jsme ve výšce téměř dva tisíce metrů. Dál postupujeme po traverzu. Obcházíme jeden vrcholek, za ním nás čeká překvapení. Už vidíme jezero Avrig, ale okolo něho je něco bílého. Z dálky nedokážu odhadnout, co to může být. Že by vápenec? Nebo mramor? Už se blížíme, mlha se trhá. Né, je to sníh!!! Ježiší!! Proč jsem nezůstala doma?!

Teď je cesta trochu širší, můžeme jít vedle sebe. Ani moje kamarádky se netváří zrovna nadšeně. Ale zoufání nám nepomůže. Jsme na místě našeho druhého noclehu. Vyhrabujeme místa na stany a z nahromaděného sněhu děláme sněhuláka. Kluci se koulují. Lítají při tom jako blázni. Je vidět, že mají ještě sil dost. Snažíme se s holkami uvařit rýži. Voda se tu vaří rychle, vytvořily jsme něco jako rýžovou kaši. Nasypaly do ní sušené ovoce a nalily kondenzované slazené mléko. To by nám mělo dodat energii na další den. Cítím se dost „upatlaná“, a tak se rozhoduji v částečně zamrzlém jezeře vykonat alespoň nějakou hygienu. Rozproudí mi to krev a tak rychle do spacáku, abych si ho vyhřála. Usnu okamžitě.

Den čtvrtý
Ráno je slunečné, ale i mrazivé. Už v pět je mi taková zima, že musím ze spacáku a hned vařit čaj. Vstávají i ostatní a Petr velí k rozcvičce, musíme se rozehřát. Rychle balíme a vyrážíme. Ze začátku se kocháme krásnými výhledy. Ale počasí, jak je na horách obvyklé, se za chvíli zase změní. Nejprve začíná silně foukat, pak se přižene hustá mlha. Naše kroky směřují dnes do trochu nižších partií. Jsme unavení, třetí den bývá kritický. Docházíme k většímu skalnímu převisu, částečně chráněnému před větrem. Rozhodujeme se zde utábořit a odpočinout si. Dál už dnes nepůjdeme. Postavit stany se ale v tomto prostředí nedaří. Kolíky se dají zatlačit jen mělce a vítr hned stany strhává. Rozhodneme se část stanů rozprostřít na zem, namačkat se co nejvíce k sobě a zbytkem stanů se přikrýt. Ani nevaříme. Sníme jen nějaké suché směsi vloček, čokolády a rozinek, co jsme si doma připravili, zalité rozředěným kondenzovaným mlékem. Jsme tak vyčerpaní, že usínáme ještě před setměním. Jen Petr bdí a hlídá počasí. Když se vítr utiší, uléhá také. 

P.S.: doprovodné fotografie jsou z internetu. Moje autentické zůstaly po rozvodu u manžela 

cestování Fagaraš
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Šenbergerová
V divočině daleko od civilizace je to o něčem jiném. Dnes se na to určitě dobře vzpomíná. :-)
Soňa Prachfeldová
Náročné a dobrodružné, prostě mládí, těším se na II.
Hana Rypáčková
Taky ráda čtu tvé cesty po světě.
Olga Štolbová
Zojo prima, hned mě napadlo, že to může být od Tebe, také Tě beru jako holku do nepohody.
Alena Vávrová
Cestopisy miluju, také se těším na pokračování!
Svatava Páleníková
krásný cestopis. Musím říci, že mě vaše články vždy potěší.
Elena Valeriánová
Pani Zojo, tak krásně se mi četl ten Váš cestopis, napište, prosím, pokračování. Chtěla bych se někdy podívat do Banátu (někdy tzn. co nejdřív :-), na velké horské pochody už nemám dech.
Zuzana Pivcová
Tys byla a jistě i nadále jsi vyložená holka do nepohody. Těším se na pokračování.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.