Vojín Svaťa Janecký se probudil ještě za šera. Navyklým pohybem si chtěl prohrábnout své dlouhé vlasy, ale najednou zkoprněl. Jeho ruka při tom pohybu narazila na téměř holou lebku, na níž po přejetí dokola nenahmátla nic víc, než malou kštici. Doširoka rozevřel oči a pomalu se vzpamatovával, kdeže se to vlastně nachází. Nad ním patrová postel, vedle něj patrová postel obsazená dvěma muži. A těch patrových postelí bylo v pokoji mnoho.
V tom okamžiku uslyšel příšerně hlasité volání: „Budíčeeeeek“. To se několikrát opakovalo a z lůžek se začaly zvedat vyděšené postavy. Zcela se mu rozsvítilo, stejně tak, jak se v tom okamžiku rozsvítilo v místnosti. Za dalšího řvaní: „Budíčeeeeek“ se ostříhaní muži na sebe nechápavě dívali. Ti z horních postelí začali seskakovat dolů a také i ostatní již své postele opouštěli. Svaťovi, jako i ostatním nováčkům, začal první den vojenské základní služby.
„Náááástup na rozcvičku“, chodbou se rozléhalo další hlasité volání. Nováčci se řadili podle družstev a poklusem nastupovali na rozcvičku na buzerplac na Šunychlu. Zrána bylo ještě dosti chladno, ale při rozcvičování svých zpohodlnělých těl se za pokřiku jednotlivých velitelů družstev brzy zahřáli. Pro Svaťu začal zcela nepochopitelný, a pro něj dříve nepředstavitelný, vojenský život v přijímači. Za stálého vyřvávání velitelů družstev, velitelů čet i jiných velitelů, nabyl dojmu, že je tam těch velitelů více než mančaftu holubů. Každý, kdo měl alespoň jednu pecku na ramenou, pořád něco organizoval a stále u toho vyřvával. Na kravál byl zvyklý z civilu. Jeho sluch dokázal vstřebat celé proudy decibelů při koncertech jejich beatové skupiny. A zase to vyřvávání: nástup na to, nástup na ono, popřípadě ještě nástup na něco jiného. A nováčci byli prvních pár dní ze všeho opravdu dost vyděšení. Povely, povely a zase jen povely.
Tělesně byl poměrně málo zdatný, ve vojenské knížce vyznačeno Céčko, schopen jako výpravčí. To zapříčinilo po odvodu to, že narukoval k železničnímu vojsku do Bohumína. Teprve mnohem později zjistil, že to pro něj bylo štěstí v neštěstí a svým způsobem výhra. Nastalo pro něj období nejtěžší, vojenský přijímačový výcvik. Zpočátku mu bylo útěchou, že velitelem jeho družstva byl spolužák z průmyslovky. Jak hluboce se v něm však zklamal. Místo předpokládaných úlev všeho druhu jej buzeroval snad intenzivněji než ostatní v družstvu. Posléze to zdůvodňoval tím, že musel před ostatními.
Na rozdíl od něj byl další ze spolužáků zašitý na teplém místečku v ošetřovně, měl o jednu pecku víc a ke Svaťovi byl kamarádský, v nouzi vždy pomohl. Nutno dodat, že nouze nastávala se stupňující se výcvikovou aktivitou čím dál častěji. Pochodovou přípravu na buzeráku ještě dost zvládal. Občas si při nekonečných povelech popletl světové strany, ale vždy strhnut davem svého družstva se správně nasměroval vpravo nebo vlevo. I „čelem vzad“ po několikáté dokázal předvádět.Nejlépe se ještě cítil při PŠM, neboli politickém školení mužstva. Naštěstí pro něj to byla jedna z nejdůležitějších věcí na celé vojně. To nemuseli ven do nepohody, pěkně v teploučku učebny poslouchali, či většinou neposlouchali, žvásty politruků a v klidu klimbali nebo si něco četli.Nejhorším obdobím však bylo, když začala taktické příprava. Té předcházela teorie na učebně, rozborka a sborka samopalu vzor 58. Rozebrat, to se povedlo, ale opačný postup nezvládl ani při třetím pokusu. Balení a příprava plné polní, další příšerná činnost z jeho pohledu. O zvládání PCHOJ, protichemické ochrany jednotlivce, ani nemluvě. V plynové masce se po pár vteřinách dusil a po minutě klesal k zemi. A to úplně nejhorší jej teprve čekalo. Byly to taktické přesuny s plnou polní a samopalem z nemožných míst na ještě nemožnější místa, pod nohama bláto, voda, kamení, do kanad zatékalo vrchem, neboť je nikdy neměl dost šňůrkami utažené. Chůzí to s obtížemi šlo, ale aby bylo naplněno ono, že někdo musí být poslední, to prezentoval vždy Svaťa. Když pak došlo k běhu, po uběhnutí asi sta metrů padal vysílením obličejem k zemi a několik minut jej museli křísit. V takových vypjatých chvílích přicházela řada na jeho spolužáka na ošetřovně, který jej v období taktické přípravy vždy uznal marodným a nechal ho dva či tři dny na lůžku.
Nicméně přijímač přežil a dočkal se své první vycházky, která následovala po vykonání slavnostní vojenské přísahy. Při té příležitosti jej v Bohumíně navštívili nejen rodiče, ale i jeho dívka, kterou byl nucen odchodem na vojnu dočasně opustit. Představa, že ta dočasnost má trvat dva roky, mu denně naháněla hrůzu. Dočkal se tedy v první řadě alespoň toho, že s ní může strávit krátký čas po přísaze. Nováčci v ten významný den všichni dostali vycházku až do půlnoci. Šunychl se nachází několik kilometrů od města Bohumína, kde měl zarezervovaný hotelový pokoj pro svou nastávající. Rodiče odpoledne odjeli a on se věnoval už jen své dívce. Ve stejném hotelu měla rezervovaný pokoj ještě jedna slečna, která přijela navštívit svého vojína, shodou okolností spali na stejné cimře. Se svým druhem ve zbrani se domluvili, že se sejdou ve 23,15 před hotelem a společně se vydají na cestu na Šunychl, aby to do půlnoci stihli. Dohodnuto. Od té chvíle se oba ztratili v hotelových pokojích a co se za jejich dveřmi dělo, bylo již jen a jen soukromou záležitostí jich obou.
Svaťa dopínal knoflíky své vycházkové uniformy před hotelem v 23,20. Jeho druh nikde. Pět minut není zas taková doba, třeba se zdržel, rozhodl se ještě čekat. Když uběhly další minuty, silně znervózněl, neboť si uvědomil, jak je to na Šunychl daleko. Déle již čekat nemohl. Jen co vykročil, vyšel z hotelu nějaký místní občan, kterého se pro jistotu zeptal na nějakou nejkratší cestu. Sám znal jen jednu jedinou a to by musel velkou oklikou po silnici. Byla mu vysvětlena zkratka, vedla však mimo hlavní silnici, nějakými vedlejšími stezkami. Měl hlavně dát pozor na jedno odbočení, které by ho mohlo z této cesty odklonit. V duchu čítaje minuty, rázným krokem vykročil do tmy a do neznáma. Zpočátku bez problémů, posléze však ve tmě nějak začínal ztrácet jistotu, odbočení zradilo a o tom ho přesvědčila tabule, že se nachází na polské státní hranici.
Už se raději ani nepodíval na hodinky, no přesněji podívat se chtěl, ale neškrtl mu zapalovač ve tmě, každá vteřina dobrá, obrátil své kroky a dal se do běhu zpět cestou, kterou si jakž takž zapsal do paměti. Ta jej přivedla na hlavní silnici, tam se už orientoval. Následoval jeho životní běh. Maraton byl v jeho vyděšených očích pouhou procházkou, pot mu proudem stékal po celém těle, ale Svaťa věděl, že musí vytrvat, i když už dávno neměl jistotu, že návrat z vycházky stihne. Ve chvíli, kdy zahlédl svůj vojenský objekt, ještě přidal na tempu. Na stanoviště dozorčího se přímo vřítil, převrhl židli a skácel se k zemi. Službu konající major se podíval na hodinky, bylo dvacet minut po půlnoci. "Tak už je tady máme všechny, uzavřeme to bez mimořádných událostí" pravil ke službu konajícímu desátníkovi. Svůj životní běh rozdýchával ještě v půl čtvrté nad ránem. Bylo mu docela jasné, že ráno musí opět zaúřadovat jeho spolužák na ošetřovně.Došlo k rozdělování umístění vojáků po absolvování přijímače.
Někteří byli navrženi a nakonec i zařazeni do péešky, neboli poddůstojnické školy, Svaťa měl být zařazen jako výpravčí k některému z vojenských železničních oddílů. Poprvé se kladně ve vztahu k němu zapsal i jeho spolužák, velitel družstva. Přišel za ním v soukromí a zeptal se ho, kam chce zařadit. Že má na výběr Prahu, Ostravu nebo Ústí nad Labem. Dlouho se nerozmýšlel a zvolil Ostravu. Stalo se, bylo zařízeno. Více jak polovina nováčků se se Šunychlem rozloučila.
V Ostravě u vojenského železničního provozního oddílu začalo svítat na lepší časy. Všechny zkoušky potřebné pro výkon služby výpravčího měl platné, byl hned zařazen do provozu. Jeho denní vojenský režim se tím zásadně změnil. V měsíci ve stanici odpracoval patnáct, někdy šestnáct směn, střídavě denních a nočních, podle zavedeného turnusu. Tím byl limitován jeho pobyt ve vojenském prostoru. Politického školení mužstva se musel zúčastňovat v každém případě, ostatního výcviku jen nepravidelně.
Před noční měl zaručený nerušený odpočinek od oběda až do odchodu na noční směnu, po noční zase nerušený odpočinek od příchodu do oběda. Ve dny, kdy na stanici nesloužil, musel být vojákem plnohodnotným. Přehoupl se půl rok a narukovali noví vojáci. Přestal být holubem, ale ještě zdaleka se nestal starým mazákem. Mančaft spolubojovníků byl však celkem pohodový, ani mazáci se nad nováčky nějak moc nepovyšovali a oni šikanu prakticky vůbec nepoznali. S příchodem nových vojáků dostal Svaťa na pokoj dva z nich. Dva super mazáci odešli do civilu a postele po nich byly znovu obsazeny. Postupem času i ti noví docela zapadli do party, která čítala na pokoji osm chlapů stejného osudu. Svaťa zjistil, že ti noví jsou též muzikanti. Jeden bubeník, Západočech z Chebu, druhý kytarista Slovák od Košic. Slovo dalo slovo a došli k závěru, že by mohli založit hudební skupinu. Na pokoji s nimi přebýval dobrý chalan, čatár Grygel, který byl předsedou SSM. Přislíbil přímluvu u politruka, který měl mimo věci politické na starosti i kulturu. Major Bašník se dlouho zdráhal žádosti vyhovět, viděl za tím samé potenciální problémy.
Každý z vojínů, budoucích vojenských hudebníků, se mu za přítomnosti předsedy SSM představil a společně mu vyložili svůj záměr. Nakonec uznal, že by kulturní akce s vlastní hudební skupinou mohly být pro vojenský železniční provozní oddíl i přínosem. Takže svolil, dokonce každému dal opušťák, aby mohl přivézt svůj hudební nástroj. Část bicí soupravy a nějaké mikrofony a bedny byly k dispozici z dřívějších dob. Tím se stala vojna dokonce příjemně stráveným zbytkem času do vypršení celé dvouleté vojenské základní služby. Úspěchy na poli hudebním ve vojenském se dostavily. Prvenství v několika kolech armádní soutěže umělecké tvořivosti, veřejná vystoupení v Opavě, v Ostravě, tam dokonce společně se zpěvačkou Věrou Špinarovou a její doprovodnou skupinou. Za úspěchy všichni obdrželi i odznak "vzorný voják".
Stalo se to, v co nikdy nedoufal, ba ani si to neuměl přestavit, do civilu se mu moc nechtělo. Se svou dříve nastávající se dávno předtím rozešel, na vojně si prožil pár pěkných lásek a s tím také jednoho dne opustil tu černou Ostravu, která mu svým způsobem přirostla k srdci.
