Moc ráda bych vám všem vyprávěla příběh, který mi nesčetněkrát vyprávěla moje babička, maminka mého otce, o které jsem také psala. Děj se odehrává na sklonku 2. světové války ve vesnici, kde jsem žila od narození až do roku 2008. Hlavním aktérem je můj děda, otec mého tatínka.
Dedeček Hájek byl úplně normální obyčejný člověk. Nebyl to žádný hrdina, ale byl to člověk slušný a měl svoje zásady. Můj tatínek mu celý život vykal, neměl k němu takový vztah jako měl ke své matce – mé babičce. Dědeček byl pro mě skvělým dědečkem. Celý život pracoval jako řidič při KNV v Brně, jezdil Tatrou 603. Moje rodiče auto neměli a v mých očích byl dedeček hrdinou, když jezdil takovým "fárem". Pamatuji si, když mě naši vzali dvakrát do roka do Brna a to byla tehdy pro mě vždy velká sláva, stavovali jsme se za dědečkem v gárážích, tedy pokud tam byl a to bylo něco pro mě. Chodili jsme spolu do lesa na půl dne a nebo na celodenní výlety, věděli jsme, kde rostou jaké kytky, trpělivě mi vše vysvětloval.
Jak už jsem uvedla, děj mého vyprávění se odehrával na sklonku 2. světové války. V domku, který postavili babička s dedečkem tehdy bydleli oni s mým tatínkem, s nimi tam ještě žila babiččina sestra s manželem a s jejich tehdy malou dcerou (dnes mojí kmotřenkou) a žila tam s nimi maminka babičky, tedy babička mého tatínka a mé kmotřenky.
Jednoho dne ve dvě hodiny v noci někdo zabušil na okno a když se dědeček zeptal kdo je, tak mu odpověděl někdo s lámanou češtinou: "Kdo je pán této chalupa?" Dědeček otevřel dveře a tam byli ozbrojení muži, řekli mu, že jsou partyzáni a ať se dědeček obleče, že s nimi musí jít na Unín. Unín tehdy a i dnes byla větší vesnice, kde byla vojenská posádka a v době války tam byli němečtí vojáci. Dědeček si nesměl nic vzít, babičce naporučili, že nesmí nikdo vyjít z domu ven. Až za čtyři hodiny to měla jít nahlásit na četnickou stanici, kde měla říct, že ji hlídali muži se samopaly, proto přišla až tak pozdě. Dědečkovi naporučili, že je musí vést tak, aby nešli přes vesnice. Tak vyrazili z Lažan na Skaličku, museli jít celou cestu potokem, ze Skaličky pokračovali do Všechovic a ze Všechovic na Unín.
Tehdy pršelo, bylo zamračeno, tedy velká tma, dědeček mi vyprávěl, že ani nevěděl, kolikrát upadl do bláta, do vody a hlavou mu šla jediná myšlenka, jestli ještě někdy uvidí svoje nejbližší. Když byla kasárna na dohled, tak velitel zavelel zastavit a řekl dědečkovi, že se může vrátit. Dědeček mi vyprávěl, že začal utíkat a celou cestu se bál otočit a jen se v duchu modlil, aby dorazil domů a doma aby byli všichni v pořádku. Babička mi vyprávěla, že když přišel domů, že byl do poslední nitky mokrý, že zestárnul o hodně roků, že byl v obličeji úplně bílý a dlouho s nikým o tom nemluvil.
Tehdy tito partyzáni přepadli kasárna s německými vojáky, ale téměř všichni tam padli. Ale o partyzánské skupině by bylo už další povídání. Na konci roku 1945 odhalovali na Lipůvce – to je vesnice vedle Lažan, kam jsem chodila do školky a do školky, kam jsme chodily s babičkou do kostela a kam dnes jezdím už jen na hřbitov – pomník hajnému Šotolovi, který pomáhal partyzánům a kterého umučili v koncentráku pár dnů před koncem války. Byl tam jeden z těch partynázů, které můj dědeček vedl na Unín a tehdy mého dědečka hledal a řekl mu, že všichni až na tři padli.
V lese mezi Skaličkou a Unínem je postavený velký pomník na památku všem obětem, mockrát jsem tam četla jejich jména, mockrát jsem slyšela, kde bydleli, kdo byli. Vždycky, když jsem tam byla nebo když mi babička nebo dědeček vyprávěli o válce, vždycky mi všech těch, kteří padli bylo moc líto. Pamatuji se, že když jsme se s babičkou každý den modlívaly a já jsem měla na hlas říct, za co prosím, tak jsem vždy říkala: "Pane Bože, prosím, ať už nikdy není válka".
A co říct na závěr? Jsem moc ráda, že jsem měla takové prarodiče. Jsem moc ráda, že jsem mohla dědečkovi posloužit. Kdysi jsem ve druhém ročníku na právnické fakultě psala ročníkovou práci na podobné téma a dnes jsem ráda, že jsem se o tom mohla podělit i s vámi všemi.
