Jednoho zimního dne jsem běžela ze školy jako o závod! Dnes odpoledne přece jdeme na výlet z Pionýra, za město na Bobrovníky sáňkovat. Hned po obědě se musím teple obléct a běžet na stanici tramvaje u kina Svoboda, kde máme sraz.
Po příchodu domů mne v kuchyni zarazil nezvyklý chlad. Kamna byla sotva roztopená a plotna prázdná.
Moje zlatá maminka! Seděla uprostřed místnosti na malé židličce, košík s bramborami u nohou a v rukou se jí kmitaly pletací jehlice. Jedna rukavice už byla hotová, ale druhé scházela nad palcem ještě celá špička...
Bez rukavic se ovšem sáňkovat nedalo. Jaká lítost a bezmoc byla v té dětské dušičce, jak to mamka všechno stihne?
Co jsem měla tenkrát k obědu si už nevzpomenu. Když jsem dobíhala od školy k zastávce, na rukou mě hřály ještě "horké" palčáky od maminky. Avšak tramvaj, která se chvíli předtím rozjela ze stanice, už přejela křižovatku, a odbočila v parku k Petřkovicím. Beze mne.
