Před mojí plánovanou operací v nemocnici U Milosrdných bratří jsem dostala návrh,aby můj zdravotní stav přezkoumal ještě specialista urolog. Ordinuje u nás každou středu, tak jsem z Brna spěchala, neboť ordinuje pouze do 14h. Ve druhém patře seděl jen jeden pán, tak si říkám fajn, půjdu brzo na řadu. Vyšla sestra asi za deset minut půl druhé a říká: "To jdete docela pozdě!" Přečetla si zprávu od chirurga, ale řekla, ať si počkám.
Pozdravila jsem a podala lékaři doporučení. Letmo zprávu přečetl a řekl: „Jdete pozdě, na to, že jste tady bez objednání. Co vás trápí?" Svými slovy jsem řekla, to, co napsal chirurg do zprávy. Místo očekávané otázky od urologa jsem dostala dotaz: "Co je měla dnes na snídani ?" Odpověděla jsem: "Nic, protože jdu z vyšetření střev, tady to máte napsáno!"
„Dobře, tak co jste měla včera k obědu či večeři?" Stále jsem nechápala jeho dotazy, ale snažila jsem si vzpomenout. Najednou na mě začal chrlit: „No vidíte, kdyby jste denně jedla kila rajčat a zeleniny, neměla byste na střevech divertikly, rektokélu a vše ostatní, co vyšetření ukázala!" Po chvíli ticha lékař říká: "Vzhledem k tomu, že vás toho tolik čeká, příjďte za mnou v pondělí do Úrazové nemocnice, uděláme potřebná vyšetření."
Přišla jsem na čas, ale sestřička mě hned seřvala, proč jsem se nehlásila na evidenci o dvě patra níž. Nebyla jsem se tam, neboť jsem měla napsané, že se mám ráno v 7,30h hlásit přímo u sestřičky,což jsem učinila. Ale prošlo to. Velmi nepříjemné, ale i úsměvné pro mě bylo, že jedna ze sester nemohla najít moji močovou trubici, aby z ní vzala stěr. Tak přistoupila druhá a povedlo se. Další vyšetření, již s panem doktorem ,následovalo na speciálním sále, kde jsem na monitoru mohla vidět to, co viděla kamera i lékař. Žádný náznak karcinomu, ale zúžení, které lze lehkým chirurgickým zákrokem napravit. Termín s jednodenní hospitalizací, který mi nabízeli se bohužel shodoval s termínem nástupu na plánovanou operaci U Milosrdných bratří. Tak vyvstala otázka, co teď?
Pan doktor měl naštěstí spásnou myšlenku: „Zkuste se domluvit, zda by vám to neudělali při jedné narkóze." Sedla jsem do auta a ještě týž den jsem těsně před patnáctou hodinou zašla do nemocnice a zeptala se, kde bych zastihla toho správného lékaře, s kterým bych mohla zákrok zkonzultovat. Sestřička mi řekla: "Když tu chvíli počkáte, pan primář musí projít těmito dveřmi !" Neuběhla ani minuta a proti mně šel pan primář, kterému jsem ukázala latinsky popsaný zákrok. Podíval se na mě a řekl: "Děláme to tady zcela běžně, takže vlastně budete mít tři operace v jednom-plastiku i urologické zákroky. Jen prosím zajděte dolů za sestrou , ať to připíše do operačního plánu, abychom s tím mohli časově počítat." Sestra s úsměvem dopsala potřebné a já s klidem na duši mohla odjet domů.
Mému vyprávění však ještě nemůže být konec, protože hlavní zděšení mě čekalo, když jsem si šla k urologovi za týden pro výsledky. Musela jsem nejen já dlouho čekat, protože pan doktor tam měl přednostně na vyšetřeních svoji maminku a byla zaměstnána většina personálu včetně zřízence s vozíkem. Dobrá, také budeme jednou hodně staří a nemohoucí. Paní sedící vedle mě si všimla, že máme shodné křestní jméno a z povídání vyplynulo, že má úplně stejné chirurgické, nikoliv urologické potíže, ale že ji urolog už tři roky léčí ve své soukromé ordinaci pro poruchu zažívání. Za každou půlhodinu si účtuje dvě stě korun. Při tom jí jednou poradí, že má jíst hodně zeleniny, takže zhubla deset kilo, podruhé jí poradí, aby si dala klystýr, ale potíže s vyprazdňováním má stále. Když byla jmenovkyně v ordinaci, napsala jsem jejímu manželovi na starý nákupní lístek jméno nemocnice a chirurga, kam se mají obrátit, protože tam ji zaručeně vyslechnou, poradí nebo navrhnou účinnou operační léčbu.
V čekárně jsem si ve své kartě přečetla výsledky a jeden tučně napsaný nález. Když jsem konečně usedla v ordinaci na židli, nejdřív jsem nechtěně musela vyslechla telefonát pan doktora na oddělení: "Zrovna jsem teď mluvil s rodinou,souhlasí s ukončením léčby, tak prosím panu XY nedávejte zatím morfium, ať je jaksi při vědomí a postupně k němu rodinu pusťte, aby se s ním mohli rozloučit.Pak zahajte konzervativní léčbu."
Nevím, o jak starého člověka se jednalo, nevím, zda mu nešlo zachránit pár let života, nevím, zda se rodina potřebovala zbavit nemocného člověka nebo zda to bylo příbuzným vysvětleno tak, že už není naděje. Nebo šlo snad o šetření peněz pojišťovně? Netuším, ale ten ledový klid lékaře, jako kdyby řekl: "Zabalit, odvést , další na řadu..." Bylo pro mě hrozné, tohle všechno vyslechnout!
Poté mi sestra sdělila, že nález, který tam mám je běžná infekce, kterou urologové neléčí. Ani nevíte s jakou radostí jsem odešla s vědomím, že mě v této nemocnici nebudou ani operovat ani léčit. S výsledky jsem však druhý den zašla k mé lékařce, která rozhodla, že před operací je nutné vzhledem k nálezu nasadit antibiotika, aby nevznikly další komplikace.
Konečně jsem v klidu a ničeho se nebojím, protože vím,že nebudu v rukou "milosrdných lékařů", ale v rukou opravdových odborníků. V jejich nemocnici se rodí nejen nové životy, ale jiné se samozřejmostí zachraňují. A když to nejde jinak, tak starým a nemocným pomáhají od bolesti v oddělení LDN. V půlce listopadu to bude za mnou. Napíši vám, zda nemocnice U Milosrdných bratří dostála svého dobrého jména. Věřím, že ano!
Máte-li podobné zkušenosti, napište o tom také. Je dobře,že si i jako pacienti můžeme občas navzájem pomoci. Držím palce všem, které něco podobného čeká.