Byla jsem jedenáct let rozvedená, v dubnu mi bylo padesát, v červenci měla dcera promoci, syn už také studoval na vysoké škole a podle mojí „macechy“ byl nejvyšší čas začít žít. Což v překladu znamená znamená především najít si mužského.
Stále jsem měla na paměti jeden z mnoha objevných výroků Josefa Hausmanna v jeho knize Základy mužského šovinizmu: Ženské nitro je charakterizováno dvěma obdobími. Obdobím „čekání na Prince“ a obdobím „rozumu“. Do fáze rozumu se, bohužel, žena dostává až ve věku, kdy už po ní prakticky na seznamovacím trhu není poptávka.
Nebyla jsem si jistá, v kterém období se nacházím. Po večerech jsem snila o „Princi“ ale přirozená poptávka už valná nebyla. Pokud se o mne nějaký muž zajímal, byl vždy alespoň o deset let mladší a tedy ne zrovna perspektivní pro strávení příjemného podzimu života. Představou, jak hledám v inzerátech a seznamkách jsem nebyla nijak nadšená. A tak jsem do svého hledání zasvětila kolegyně v práci.
A ty se činily. Začaly mi nabízet jednoho klienta za druhým. Pracovaly jsme v cestovní kanceláři zaměřené na sport a tak v klientele nouze o muže nebyla. Já jsem se ale stále nemohla pro žádného nadchnout. Až jednou přišel do kanceláře pan inženýr Sedláček, náš stály klient, nadšený lyžař. Projevila jsem zájem, ale děvčata mi to ze začátku rozmlouvala. Je prý pro mne moc starý. Skutečně mne jeho věk zarazil, byl o 13 let starší než já. Ale semínko bylo zaseto. A tak jsem se přihlásila na víkendový zájezd, kterým hodlal mnou vyhlídnutý objekt zahájit lyžařskou sezónu..
Děvčata se postarala, abychom v autobuse seděli blízko sebe. A tak prověření vhodnosti kandidáta na Prince nestálo nic v cestě. Během víkendu jsem zjistila, že je nejen sympatický ale i chytrý, pozorný, trpělivý, zábavný a já nevím, co ještě. A i kolegyně, která byla s námi jako delegátka, uznala, že moje volba je dobrá. A tak jsem přijela domů plná plánů na skvělou budoucnost a se slibem, že se zase na horách uvidíme.
Záhy jsem však měla zjistit, že mé plány jsou sice výborné, leč životní realita je o něčem jiném. Za čtrnáct dní po návratu z onoho báječného víkendu jsem šla na pravidelnou kontrolu do mammologické poradny. Ve dvaadvaceti letech jsem měla na pravém prsu nezhoubný nádor a od té doby mě lékaři nepustili ze své péče. Po skoro třiceti letech jsem tuto kontrolu brala jako formální záležitost. Když jsem si přišla pro výsledky a byla jsem poslána znovu na mammograf, protože „se minule snímek nezdařil“, začala jsem tušit průšvih. Výsledky po novém snímkování byly okamžitě. A verdikt zněl: nespecifikovaný útvar v pravém prsu, který je nutno dovyšetřit histologickým odběrem. Na odběr jsem měla přijít za dva dny, pro výsledek ve čtvrtek příští týden. Nejsem tvor, který by hned propadal panice, ale klidná jsem zrovna nebyla.
V den D jsem přišla do nemocnice s malou dušičkou. Závěr lékařů nebyl stále jednoznačný. V pravém prsu jsou drobné částečky tkáně, která by mohla být zhoubná. Proto se musím podrobit operaci, při které se definitivně zjistí o co jde. Přišla jsem do práce značně skleslá. Kolegyně už na mne netrpělivě čekaly. Když mne uviděly, nemusela jsem nic říkat. Jejich reakce byla nečekaná. Věrka mi povídá “Jeď se domů sbalit, večer vyrážíme na lyže. Máme s Irenou dvojlůžák, zavolám, aby nám tam šoupli přistýlku. Přeci nebudeš přes víkend doma přemýšlet o nesmrtelnosti. Jede i Tonda Sedláček, v buse je vedle něj místo, tak se rozptýlíš.“ Byla jsem překvapená, nápad se mi jevil jako skvělý, i když na svůj nový objev jsem v tyto dny moc nemyslela.
Na večer jsem se začala těšit a moje chmury byly na nějakou dobu zažehnány. Když jsem si k Tondovi přisedla, omluvila jsem se za příkoří, které na něm naše CK páchá, když musí sedět zrovna vedle mne. On se usmál a jako správný Princ prohlásil, že je to pro něj příjemné překvapení. Konverzace nenuceně plynula až do chvíle, kdy jsem se zeptala, kde pracuje. Polilo mne horko, když mi sdělil, že pracuje jako fyzik v nemocnici na onkologickém oddělení a kontroluje plány ozařování jednotlivých pacientů. V té chvíli mi bylo jasné, jak moje operace dopadne. Přesto jsem zůstala klidná. Budu v dobrých rukou, láska z toho asi nebude, kdo by se zamiloval do pacientky, když každý den vidí, jak taková nemoc může skončit. Ale dobří přátelé z nás budou určitě, to mne uklidnilo.
Dál už to vypadá, jako příběh z červené knihovny. Absolvovala jsem dvě operace, dvouměsíční ozařování, při kterém mi byl Tonda velkou oporou. Já v něm čím dál víc viděla svého Prince a, světe zboř se, i on ve mně našel zalíbení. Lyžovat a jezdit na kole jsme od té doby již stihli mnohokrát. Od našeho seznámení uplynulo dvanáct let a osm let jsem už paní Sedláčková.
Potvrdilo se tak přísloví, že všechno zlé je pro něco dobré, a mohu oponovat panu Hausmannovi. Někdy se čekat na Prince prostě vyplatí.
Moje životní trefa - to je téma, které jsme jako soutěžní vypsali do konce měsíce října. Co se vám v životě nejvíce podařilo? Vyhráli jste ve sportce? Zvítězili jste v mládí v nějaké sportovní disciplíně? Podařilo se vám postavit nový dům, překonat nějaké úskalí či zákeřnou nemoc, anebo je vaší životní trefou vaše manželství? Pošlete nám své příspěvky na téma "Moje životní trefa" do pátku 31.10. Nejzajímavější příspěvek odměníme knihou Potkala jsem léčitele od Evy Pilarové a Jaroslava Doubravy, kterou vydalo nakladatelství JOTA. |