Veliký dobrák, srandista a absolutní samorost – takový byl všestranný umělec Josef Hlinomaz, který se prosadil na filmovém plátně i se štětcem v ruce. Jako herec zavalité postavy s výrazem hospodského rváče a drsným hlasem ztvárnil více než stovku filmových postav. Přestože se vesměs jednalo o drobné role, v dějinách tuzemské kinematografie zanechal nesmazatelnou stopu. Ceněné jsou i jeho obrazy, pro něž vymyslel vlastní směr surneonaivismus. Od narození "malujícího šašoura", jak sám sebe s oblibou nazýval, uplyne 9. října 100 let.
Jeho hereckou doménou byly postavy rázovitých postav bodrých tatíků, veselých mužů i barbarských záporáků. K těm nejznámějším patří pistolník Grimpo kousající sklenky a housle v parodii Limonádový Joe, hospodský Palivec i šikovatel Vaněk v obou dílech Dobrého vojáka Švejka, znalec barů Gogo v Čtyři vraždy stačí, drahoušku či zřízenec v Jáchyme, hoď ho do stroje.
„Mně ty malé role docela vyhovovaly, nemusel jsem se alespoň učit velké množství textů. Vždycky jsem se akorát před natáčením režiséra zeptal, jestli mám bejt hodnej, nebo zlej, a už jsem měl postavu naštudovanou,“ tvrdil Hlinomaz, jenž si zahrál i ve slavné filmové epopeji Všichni dobří rodáci.
Sranda musí být
Pražský rodák vyrůstal na Příbramsku, kde také začal hrát ochotnické divadlo. Po maturitě odešel do Prahy studovat kreslení na UMPRUM, ale po dvou letech kvůli neshodám s pedagogy přešel na hereckou konzervatoř, již dokončil v roce 1940.
Poté vystřídal řadu oblastních divadel, krátce působil v Divadle na Vinohradech, Realistickém i Národním divadle, než koncem padesátých let zakotvil v hereckém souboru Filmového studia Barrandov.
„Na place nedělal z ničeho vědu, byl přesnej, jadrnej a přirozenej. Byl to zkrátka zlatej člověk. Politicky bylo jasné, že nikomu nic nežere, ale nikdo ho nemohl chytit za slovo, protože si ze všeho dělal srandu,“ vzpomínal na spolupráci s Hlinomazem, který se uplatnil i v dabingu a v rozhlase, režisér František Filip.
Pianista i fejetonista
Vedle hraní se Hlinomaz souběžně věnoval i malířství, jeho obrazy Mimořádný den v životě opic, Muž, který se chce zavděčiti sedmi ptákům, Tajná policie hledá s pomocí žen Dona Juana, Na Nový rok nasranej družstevní bejk inseminátora do prdele kop a další překypovaly originálním humorem, poetikou i groteskně-fantazijními přeludy. Ilustroval také řadu knížek, například Poláčkův román Bylo nás pět.
Milovník dobrého jídla, jazzu a plavání, jehož krédo znělo „napřed sranda a potom umění“, byl též schopným pianistou, svými články a fejetony přispíval do novin a časopisů.
Během dovolené ve Splitu v srpnu 1978 si prý zaplaval v moři, vypil kávu, típl cigaretu a svým typickým způsobem prohlásil: „A teď už můžete jít do prdele,“ načež v nedožitých 64 letech zemřel na infarkt.
